zavřít
Marcus Aurelius

římský císař

Narození:
121 ,přidej místo narození
Úmrtí:
180  ve věku 59 let,  Řím  †
Znamení:
-
Výška:
přidej výšku
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

35 se líbí, 4 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Marcus Aurelius, římský císař, se narodil v roce 121 a dostal jméno Marcus Annius Verus. Jeho dědeček z otcovy strany Annius Verus z Uccubi byl senátorem a prétorem. Třikrát do roka zastával úřad konzula . Císařův otec, Annius Verus, se oženil s Domitrií Luciolou, jejíž zámožná rodina vlastnila továrnu na dlaždice v blízkosti Říma. Jako chlapec si získal přízeň císaře Hadriana, od kterého dostal přezdívku „ Verissimus“ / nejpoctivější/. Už ve věku osmi let ho ustanovil knězem řádu Saliů a jeho výchovu svěřil nejlepším učitelům. V roce 136 adoptoval Hadrianus Lucia Aelia Caesara a určil Marcusovi za budoucí nevěstu Aeliovu dceru. Když ale Aelius zemřel, Antonius, kterého Hadrianus adoptoval místo něho, také přijal za vlastní dva syny. Jedním z nich se stal mladý Marcus, který nyní přijal jméno Marcus Aurelius Caesar, druhým byl Lucius Verus, syn zemřelého Aelia. Po nástupu na trůn zrušil Antoniu Pius zasnoubení Marka Aurelia s Heliovou dcerou a jeho budoucí nevěstou se stala Antoninova vlastní dcera Annia Galeria Faustina mladší. S tou se o šest let později oženil. V roce 140 a 145 vykonával spolu se svým adoptivním otcem úřad konzula a v roce 146 získal pravomoce vyjadřující jeho postavení dědice trůnu. Přibližně v téže době zanechal studia rétoriky a začal se zabývat stoickou filozofií. V roce 161 předal Antoniu Pius na smrtelném loži vládu do rukou Narcise. Ten požádal senát, aby ustanovil Vera za jeho rovnoprávného spoluvladaře a tím zavedl nové pojetí vlády. Na několika hranicích nastaly těžkosti. Na východě došlo k vážné krizi, když parthský král Vologeses III. vtrhl do Arménie a porazil dvě císařské armády. Na pomoc byly vyslány silné vojenské sbory pod velením Lucia Vera, dobyly Arménii a prohlásili ji za protektorát. Na severní hranici pronikly nejobávanější germánské kmeny za řeku Dunaj. Toto stěhování kmenů mělo za následek řadu událostí, které císařství natrvalo proměnily. Římané se museli utkat s domorodci odhodlanými usadit se nastálo na jejich vlastním území. V roce 167 přitáhli oba císaři k severní hranici. Po smrti Lucia Vera o dva roky později se Aurelius cítil povinen vrátit se k Dunaji, aby se zachoval rozhodným způsobem. Boje trvaly pod císařovým dohledem čtrnáct let jeho zbývajícího života. Císař měl dva základní plány na to, jak vyřešit problém s Germány. Jeden uplatnil v roce 171, měl dovolit příslušníkům různých kmenů, aby se v říši usadili, kde chtějí. Aurelius přiděloval osadníky římským vlastníkům nebo nájemcům císařských pozemků a připoutával je tak legálně k půdě, na které od té doby žili a kterou obdělávali. Druhým významným řešením bylo posunout severní hranici ještě dále a vytvořit dvě nové provincie – Sarmatii a Markomanii. Aureliovy expanzionistické záměry se neukázaly o nic úspěšnější než předtím pokusy Augustovy. První vojenské operace bylo nutné přerušit kvůli nebezpečnému vzbouření na východě. V jeho čele stál Avidius Cassius, který si dělal nároky na trůn. Po sto dnech se ale povstání zhroutilo a Ovidia zabili vlastní vojáci. V občanských věcech se Marcus držel zásad spravedlivého jednání. Intenzivně se zabýval právními záležitostmi. Nejvýraznějším rysem jeho vlády bylo zdokonalení císařské administrativy. Všechny své povinnosti vykonával svědomitě a pečlivě, senátu vždy projevoval úctu. V pozdějších letech svého života přesouval Marcus svou pozornost na svého syna Commoda, který se stal později císařem. Marcus byl později kritizován, že ukončil po dvaaosmdesáti letech systém adoptivního nástupnictví. Commodus byl totiž velmi neohrabaný. Je ironií, že císař, který tolik času své vlády strávil válčením, se nejvíce přiblížil typu krále – filozofa. Marcus Aurelius byl jedním z nemnoha panovníků, jejichž činy předčilo a přetrvalo to, co napsali. Marcus Aurelius zemřel v roce 138. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Marcus Aurelius, římský císař, se narodil v roce 121 a dostal jméno Marcus Annius Verus. Jeho dědeček z otcovy strany Annius Verus z Uccubi byl senátorem a prétorem. Třikrát do roka zastával úřad konzula . Císařův otec, Annius Verus, se oženil s Domitrií Luciolou, jejíž zámožná rodina vlastnila továrnu na dlaždice v blízkosti Říma.

Jako chlapec si získal přízeň císaře Hadriana, od kterého dostal přezdívku „ Verissimus“ / nejpoctivější/. Už ve věku osmi let ho ustanovil knězem řádu Saliů a jeho výchovu svěřil nejlepším učitelům.

V roce 136 adoptoval Hadrianus Lucia Aelia Caesara a určil Marcusovi za budoucí nevěstu Aeliovu dceru. Když ale Aelius zemřel, Antonius, kterého Hadrianus adoptoval místo něho, také přijal za vlastní dva syny. Jedním z nich se stal mladý Marcus, který nyní přijal jméno Marcus Aurelius Caesar, druhým byl Lucius Verus, syn zemřelého Aelia.

Po nástupu na trůn zrušil Antoniu Pius zasnoubení Marka Aurelia s Heliovou dcerou a jeho budoucí nevěstou se stala Antoninova vlastní dcera Annia Galeria Faustina mladší. S tou se o šest let později oženil.

V roce 140 a 145 vykonával spolu se svým adoptivním otcem úřad konzula a v roce 146 získal pravomoce vyjadřující jeho postavení dědice trůnu. Přibližně v téže době zanechal studia rétoriky a začal se zabývat stoickou filozofií.

V roce 161 předal Antoniu Pius na smrtelném loži vládu do rukou Narcise. Ten požádal senát, aby ustanovil Vera za jeho rovnoprávného spoluvladaře a tím zavedl nové pojetí vlády.

Na několika hranicích nastaly těžkosti. Na východě došlo k vážné krizi, když parthský král Vologeses III. vtrhl do Arménie a porazil dvě císařské armády. Na pomoc byly vyslány silné vojenské sbory pod velením Lucia Vera, dobyly Arménii a prohlásili ji za protektorát.

Na severní hranici pronikly nejobávanější germánské kmeny za řeku Dunaj. Toto stěhování kmenů mělo za následek řadu událostí, které císařství natrvalo proměnily. Římané se museli utkat s domorodci odhodlanými usadit se nastálo na jejich vlastním území.

V roce 167 přitáhli oba císaři k severní hranici. Po smrti Lucia Vera o dva roky později se Aurelius cítil povinen vrátit se k Dunaji, aby se zachoval rozhodným způsobem. Boje trvaly pod císařovým dohledem čtrnáct let jeho zbývajícího života.

Císař měl dva základní plány na to, jak vyřešit problém s Germány. Jeden uplatnil v roce 171, měl dovolit příslušníkům různých kmenů, aby se v říši usadili, kde chtějí. Aurelius přiděloval osadníky římským vlastníkům nebo nájemcům císařských pozemků a připoutával je tak legálně k půdě, na které od té doby žili a kterou obdělávali.

Druhým významným řešením bylo posunout severní hranici ještě dále a vytvořit dvě nové provincie – Sarmatii a Markomanii.

Aureliovy expanzionistické záměry se neukázaly o nic úspěšnější než předtím pokusy Augustovy. První vojenské operace bylo nutné přerušit kvůli nebezpečnému vzbouření na východě. V jeho čele stál Avidius Cassius, který si dělal nároky na trůn. Po sto dnech se ale povstání zhroutilo a Ovidia zabili vlastní vojáci.

V občanských věcech se Marcus držel zásad spravedlivého jednání. Intenzivně se zabýval právními záležitostmi. Nejvýraznějším rysem jeho vlády bylo zdokonalení císařské administrativy. Všechny své povinnosti vykonával svědomitě a pečlivě, senátu vždy projevoval úctu.

V pozdějších letech svého života přesouval Marcus svou pozornost na svého syna Commoda, který se stal později císařem. Marcus byl později kritizován, že ukončil po dvaaosmdesáti letech systém adoptivního nástupnictví. Commodus byl totiž velmi neohrabaný.

Je ironií, že císař, který tolik času své vlády strávil válčením, se nejvíce přiblížil typu krále – filozofa. Marcus Aurelius byl jedním z nemnoha panovníků, jejichž činy předčilo a přetrvalo to, co napsali.

Marcus Aurelius zemřel v roce 138.

  • Srbské vinařství prožívá zmrtvýchvstání

    Tiscali, 28. 6. 2015 Římský císař Marcus Aurelius Probus prý v dobách, kdy zrovna jeho vojsko neválčilo, nenechal vojáky "chytat lelky" a poslal je vysadit vinici v kopcích na severu Srbska. Jde samozřejmě jenom o legendu, nicméně víno z místních vinic má dlouholetou tradici, kterou nepřerušily ani dvě světové války. Vinařství v Srbsku se pomalu probouzí z letargie a export srbských vín do zahraničí rok od roku stoupá.  … více