Edvard Beneš

2. československý prezident

Narození:
28. 5. 1884 , Kožlany
Úmrtí:
3. 9. 1948  ve věku 64 let,  Sezimovo Ústí  †
Znamení:
blíženci  
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit národnost ...
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
česká
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

260 se líbí, 100 se nelíbí

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý president v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje. Život a politika Před Mnichovem E. Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka (10. dítě). V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896–1904; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou [1]), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 v Berlíně. Studia Edvard Beneš zakončil roku 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě. Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. V Paříži mj. dohodl nové hranice státu na jihu Slovenska (viz též Pařížská mírová konference, 1919). Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. V letech 1921–22 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–26 a 1929–35. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů). Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem. Po Mnichovu Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a odletěl (podle některých historiků s finanční pomocí NKVD) nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichovský diktát za neplatný. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. V prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nazývány; poválečné dekrety, kterými se upravoval odsun a konfiskace majetku Němců a Maďarů, a Benešův postoj k němu jsou dodnes kontroverzní. Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května). Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Václav Klaus jej nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo. Dílo: Le problème autrichien et la question tchèque – 1908 Otázka národnostní – Praha 1909 Stručný nástin vývoje moderního socialismu – Praha 1910–11 Stranictví. Sociologická studie – Praha 1912 Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii – Praha 1913 Le socialisme autrichien et la guerre – Paříž 1915 Détruisez l'Autriche-Hongrie – Paříž 1916 Vers la paix future – Genève 1916 La Boemia contro l'Austria-Ungeria – Locarno 1917 Bohemia's Case for Independence – Washington 1917 K budoucímu míru – Praha 1919 Válka a kultura – Praha 1922 Zahraniční politika a demokracie – Praha 1923 Smysl československé revoluce – Praha 1923 Nesnáze demokracie – Praha 1924 Locarno a svaz národů – Praha 1925 Problém malých národů po světové válce v T. G. Masaryk: Problém malých národů v evropské krisi – Praha 1926 Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I–III – Praha 1927–1928, 1994 Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika – Praha 1931 La France et la nouvelle Europe – 1931 Boj o mír a bezpečnost státu – Praha 1934 Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka – Praha 1935 Masarykova cesta a odkaz – Praha 1937 Democracy Today and Tomorrow – New York 1939, Londýn 1939, 1940 Demokracie dnes a zítra – Londýn 1942, Praha 1946, 1948, 1999 Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938–1942 – Londýn 1942 Naše slovanská politika – Londýn 1943 Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky – Londýn 1944, Praha 1947, 1948 Šest let exilu a druhá světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–45 – Londýn 1945, Praha 1946, 1947 Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství – Praha 1947, 1948 Mnichovské dny – Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968 Reference J. Werstadt: Edvard Beneš als Politiker – 1924 Beneš filosof a státník (sb.) – 1934 J. Papoušek: Edvard Beneš, Třicet let práce a boje pro národ a stát – 1934 L. Eisenmann: Un grand Européen Edvard Beneš – Paris 1934 E. Chalupný: Edvard Beneš jako sociolog (SR) – 1934 I. A. Bláha: Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie (SR) – 1934 E. Rádl: Edvard Beneš (KřR) – 1934 B. Jakovenko: Edvard Beneš als Denker – 1935 P. N. Miljukov: Masaryk a Beneš – 1936 C. MacKenzie: Dr. Beneš – 1947 E. B. Hitchcock: Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše – 1948 J. Patočka: Humanismus Edvarda Beneše (Kritický měsíčník) – 1948 L. Feierabend: Beneš mezi Washingtonem a Moskvou – Washington, 1966 F. Peroutka: Byl Edvard Beneš vinen? – 50./60. léta, Praha 1993 E. Táborský: President Edvard Beneš, in Between East and West 1938–1948 – Stanford, 1981, česky: 1993 P. Drtina: Československo můj osud – 1991 F. Havlíček: Edvard Beneš, Člověk, sociolog, politik – 1991 A. Klimek: Zrození státníka – 1992 E. Táborský: President Beneš mezi Západem a Východem – Praha 1993 J. Hanzal: Edvard Beneš – 1994 V. Krajina: Vysoká hra – 1994 Edvard Beneš československý a evropský politik – 1994 I. Pfaff: Tragédie plná omylů (časopis Reportér) – 1994 J. Pecháček: Masaryk, Beneš, Hrad. Masarykovy dopisy Benešovi – 1996 K. Čapek: O Benešovi – Společnost EB / Eva, Praha 2000 [2] …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý president v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.

Život a politika
Před Mnichovem
E. Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako nejmladší syn rolníka (10. dítě). V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896–1904; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou [1]), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických a sociálních nauk, v roce 1907 v Berlíně. Studia Edvard Beneš zakončil roku 1908 v Dijonu doktorátem práv, o rok později pak v Praze složil rigorózní zkoušky. Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze, od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. V Paříži mj. dohodl nové hranice státu na jihu Slovenska (viz též Pařížská mírová konference, 1919). Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–22 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–26 a 1929–35. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů). Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem.

Po Mnichovu
Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a odletěl (podle některých historiků s finanční pomocí NKVD) nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. V roce 1940 přesídlil do Londýna, kde vytvořil tzv. exilovou státní reprezentaci a přebral funkci exilového československého prezidenta. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 prohlásil Mnichovský diktát za neplatný. Během války dosáhl uznání exilové vlády u všech spojenců. V prosinci 1943 uzavřel v Moskvě novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Také tam začal jednat s československými komunisty o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nazývány; poválečné dekrety, kterými se upravoval odsun a konfiskace majetku Němců a Maďarů, a Benešův postoj k němu jsou dodnes kontroverzní.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, vyvolané komunisty, mu ministři demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu (Ústava 9. května). Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Václav Klaus jej nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

Dílo:
Le problème autrichien et la question tchèque – 1908
Otázka národnostní – Praha 1909
Stručný nástin vývoje moderního socialismu – Praha 1910–11
Stranictví. Sociologická studie – Praha 1912
Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii – Praha 1913
Le socialisme autrichien et la guerre – Paříž 1915
Détruisez l'Autriche-Hongrie – Paříž 1916
Vers la paix future – Genève 1916
La Boemia contro l'Austria-Ungeria – Locarno 1917
Bohemia's Case for Independence – Washington 1917
K budoucímu míru – Praha 1919
Válka a kultura – Praha 1922
Zahraniční politika a demokracie – Praha 1923
Smysl československé revoluce – Praha 1923
Nesnáze demokracie – Praha 1924
Locarno a svaz národů – Praha 1925
Problém malých národů po světové válce v T. G. Masaryk: Problém malých národů v evropské krisi – Praha 1926
Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I–III – Praha 1927–1928, 1994
Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika – Praha 1931
La France et la nouvelle Europe – 1931
Boj o mír a bezpečnost státu – Praha 1934
Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka – Praha 1935
Masarykova cesta a odkaz – Praha 1937
Democracy Today and Tomorrow – New York 1939, Londýn 1939, 1940
Demokracie dnes a zítra – Londýn 1942, Praha 1946, 1948, 1999
Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938–1942 – Londýn 1942
Naše slovanská politika – Londýn 1943
Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky – Londýn 1944, Praha 1947, 1948
Šest let exilu a druhá světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–45 – Londýn 1945, Praha 1946, 1947
Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství – Praha 1947, 1948
Mnichovské dny – Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968

Reference
J. Werstadt: Edvard Beneš als Politiker – 1924
Beneš filosof a státník (sb.) – 1934
J. Papoušek: Edvard Beneš, Třicet let práce a boje pro národ a stát – 1934
L. Eisenmann: Un grand Européen Edvard Beneš – Paris 1934
E. Chalupný: Edvard Beneš jako sociolog (SR) – 1934
I. A. Bláha: Sociologické a filosofické základy Benešovy politické teorie (SR) – 1934
E. Rádl: Edvard Beneš (KřR) – 1934
B. Jakovenko: Edvard Beneš als Denker – 1935
P. N. Miljukov: Masaryk a Beneš – 1936
C. MacKenzie: Dr. Beneš – 1947
E. B. Hitchcock: Zasvětil jsem život míru. Životopis Edvarda Beneše – 1948
J. Patočka: Humanismus Edvarda Beneše (Kritický měsíčník) – 1948
L. Feierabend: Beneš mezi Washingtonem a Moskvou – Washington, 1966
F. Peroutka: Byl Edvard Beneš vinen? – 50./60. léta, Praha 1993
E. Táborský: President Edvard Beneš, in Between East and West 1938–1948 – Stanford, 1981, česky: 1993
P. Drtina: Československo můj osud – 1991
F. Havlíček: Edvard Beneš, Člověk, sociolog, politik – 1991
A. Klimek: Zrození státníka – 1992
E. Táborský: President Beneš mezi Západem a Východem – Praha 1993
J. Hanzal: Edvard Beneš – 1994
V. Krajina: Vysoká hra – 1994
Edvard Beneš československý a evropský politik – 1994
I. Pfaff: Tragédie plná omylů (časopis Reportér) – 1994
J. Pecháček: Masaryk, Beneš, Hrad. Masarykovy dopisy Benešovi – 1996
K. Čapek: O Benešovi – Společnost EB / Eva, Praha 2000 [2]

Edvard Beneš v Magazínu Osobnosti

Hledáte také jako: Eduard Beneš
Rychlá navigace:novinky |diskuse