zavřít
Valentinianus

římský císař

Narození:
321 , Panonie
Úmrtí:
375  ve věku 54 let  †
Znamení:
-
Výška:
přidej výšku
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Valentinianus i. / Flavius Valntinianus/, římský císař, se narodil v roce 321 jako první syn Gratiana staršího, rodem z Cibalae v Panonii. S největší pravděpodobností byl Valetinianus spolu se svým otcem v Africe a později, za Constantia II., sloužil v letech 360 -361 jako vyšší důstojník v Mezopotámii a za Julianovy vlády velel divizi kopiníků. V roce 362 ho císař pro jeho věrnost křesťanství vykázal do vyhnanství do Théb v Egyptě. Jovianus ho ale povolal zpátky a pověřil ho úkolem pokusit se získat na jeho stranu galskou armádu. To se podařilo až po nepokojích, které ho přiměly uchýlit se do domu jednoho svého přítele. Poté se stal velitelem jednotky vojáků vyzbrojených dlouhými štíty, jež náležela k císařským strážím. Po Kocianově smrti dorazila armáda cestou na západ až k Nikaji. Její velitelé se rozhodli jmenovat Valentina jeho nástupcem. Ten povýšil svého bratra Valenta na panovníka ve východních provinciích. On sám převzal vládu nad západem. Území říše bývalo rozdělené mezi spolucísaře již dříve, ale toto nové, kolegiální uspořádání se ukázalo jako konečné a vcelku trvalé, i když římský svět zůstal formálně nedělitelnou jednotkou, vláda jediné mocnosti nad Středozemím, která trvala po celá staletí, byla fakticky u konce. Západní císařství zahrnovalo římskou Evropu / s výjimkou Thrákie/ spolu se severní Afrikou včetně Tripolitany. I když Valentinianus disponoval méně prostředky, vybral si západ proto, že jeho hranice byly vystaveny daleko většímu nebezpečí zvenčí. Ze stejného důvodu si zvolil za své sídlo nikoliv Řím, ale Mediolanum / Milán/. Valentinianus musel brzy po nástupu na trůn vojensky zasahovat v několika vážných a naléhavých situacích. Nejprve si zřídil svůj hlavní stan v Lutecii / Paříž / a pak se přesunul do Ambiani, aby mohl vést operace za Lamanšským průlivem v Británii. Později přesídlil do Trevíru / Trevír / a odtud se vypravil proti proudu řeky Neckaru. Po nelítostném boji zvítězil nad Sasy a Pikty. Zůstal na germánské půdě sedm let a vybudoval na Rýnu složitý obranný systém a pevnost v Baselině ( Basilej /. Císař stále podněcoval spory mezi germánskými národy. Mnozí Germáni se snažili zajistit si přístup na území říše jako osadníci. V roce 374 prolomili Germáni a Sarmati jeden východní úsek v Raetii a vtrhli za Dunaj. Rok na to se Valentinianus usadil v Sirmiu a obnovil na Dunaji opěrné body, řeku překročil a zpustošil germánské území na severním břehu. V témže roce ho navštívili poslové germánského kmene Kvádů, svým povýšeným jednáním ho tak rozzuřili, že ho popadl záchvat mrtvice a zemřel. Valentinianus I. se snažil o posílení armády. Byl první, kdo zdůraznil důležitost vojáků zvýšením jejich postavení a majetku na úkor obecných zájmů. Věnoval jim hospodářská zvířata, osivo a základní vybavení, a dovolil jim, aby se ve volném čase mihli věnovat ještě druhému zaměstnání jako rolníci a zemědělští dělníci, kterých byl nedostatek. Senátorské třídě se nelíbilo, že ji politicky zastínila armáda. Císařovo jednání v její prospěch považovali senátoři za přehnané nadbíhání. Ve skutečnosti ale vojáci nebyli příliš štědře placeni a změny započaté Valentinianem I. vedly jen k tomu, že jejich výdělky rostly na průměrnou úroveň. Aby bylo z čeho hradit zvýšené vojenské výdaje, bylo třeba zvýšit obyvatelstvu daně. I přesto se císař snažil venkovskému obyvatelstvu situaci všemožně ulehčit. V některých jeho opatřeních se odráží jeho hluboký zájem o dobro nejchudších vrstev. Snažil se také zajistit, aby se privilegovaným osobám neposkytovaly daňové úlevy. V letech 368-70 určil císař úřední osoby známé jako „ obhájci lidu“, kteří měli za úkol pomáhat méně úspěšným členům dané komunity. Tito úředníci byli zmocněni zabývat se stížnostmi, aniž by se odvolávali k vyšší instanci. Měli také zabezpečit, aby se s chudými jednalo spravedlivě. Valentinina, jako podunajského vojáka, který nepatřil k vybraným společenským kruhům, částečně motivovala silná nechuť k politické a finanční nadřazenosti římských statkářů a senátorů. Jeho přičiněním vliv této společnosti utrpěl a načas vznikla mezi státní správou, obsazenou úředníky z vojenských oblastí, a senátorskou vrstvou, vážná trhlina. Valentinianus I. měl v úmyslu, jako jiní císaři před ním, založit vlastní dynastii. Pro svůj plán využíval toho, že přednost principu dědičnosti dávala i armáda. V roce 367 povýšil svého staršího syna Gratiana na Augusta a spoluvládce na západě. Zorganizoval slavnost, při které svého syna vychválil a prohlásil, že k jeho jmenování dochází „ z vůle mé a našich spolubojovníků“. Tento pokus vytvořit nový vládnoucí rod s podporou armády se nakonec ukázal jako mimořádně úspěšný, protože nová dynastie vládla celých jedenadevadesát let. Je to jeden z nejdelších úseků v souvislé řadě následnictví v dějinách císařství. Valentinianus zdědil náboženskou situaci, kdy se vztahy mez křesťanstvím a pohanstvím výrazně zhoršily. I když byl sám křesťan, rozhodl se roce 371 pro politiku obecné snášenlivosti. Valentinianus se zařadil mezi mimořádně prozíravé vladař. Jako organizátor jednal neobyčejně rázně a byl vynikající voják. Měl solidní vzdělání a byl i dobrý malíř a sochař. Jeho charakter se jeví jako překvapivá směsice kladů a záporů. Valentnianus někdy předstíral shovívavost i když byl svou horkokrevnou povahou náchylný ke krutosti. Ustavičně připomínal, že strohá přísnost je neoddělitelnou družkou správné vládní moci. Valentinianus prý nenáviděl lidi dobře oblačné, vzdělané, zámožné i vznešené a zlehčoval osoby statečné, aby se zdálo, že jen on sám vyniká dobrými vlastnostmi. Často káral bázlivce a nazýval takové lidi prašivci a špinavci, kterým patří podřadné postavení. Sám ale leckdy bledl při zbytečném úleku a v hloubi duše se bál toho, co vůbec neexistovalo. Spousta jeho činů byla ale chvályhodná a kdyby i v ostatních činech zachovával míru, žil by jako Traianus a Marcus Aurelius. Vůči provinciálům byl velmi šetrný a všude zmírňoval daňová břemena. Ve vhodný čas zakládal opevněná místa a hraniční náspy. Byl výtečným posuzovatelem vojenské kázně a chyboval pouze v tom, že sice trestal i lehké poklesky prostých vojáků, ale neřesti mocných velitelů nechával nabývat větších rozměrů a byl hluchý ke stížnostem občas proti nim vznášeným. Proto došlo k nepokojům v Británii, pohromám v Africe i ke zpustošení Illyrika. Doma i na veřejnosti měl Valentinianus v úctě veškerou mravnost a neposkvrnil se žádným stykem s vědomou oplzlostí, aniž se dopustil nějakého smilstva. Nepromíjel nic svým vlastním příbuzným. Při udělování vysokých pravomocí byl úzkostlivě opatrný a za jeho vlády neřídil žádnou provincii nějaký směnárník ani nebyl žádný správní úřad někomu prodán. Při vypovídání i odvracení válek byl důmyslně obezřetný, chytře radil k dobrému i odrazoval od špatného, velmi horlivě kontroloval pořádek v armádě. Krásně psal, hezky kreslil i modeloval a vynalézal nové zbraně. Vynikal pamětí i řečí sice hbitou, ale zřídka dosahující skutečné výmluvnosti, miloval čistotu a liboval si v hostinách. Měl svalnaté a silné tělo, třpytivé vlasy a lesklou pleť, modrošedé oči. Valentinianovou první manželkou byla Marina Severa, matka Gratiana. Po ní se oženil s Justinou, která mu porodila dalšího syna Valentiana II. a tři dcery. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Valentinianus i. / Flavius Valntinianus/, římský císař, se narodil v roce 321 jako první syn Gratiana staršího, rodem z Cibalae v Panonii.
S největší pravděpodobností byl Valetinianus spolu se svým otcem v Africe a později, za Constantia II., sloužil v letech 360 -361 jako vyšší důstojník v Mezopotámii a za Julianovy vlády velel divizi kopiníků.
V roce 362 ho císař pro jeho věrnost křesťanství vykázal do vyhnanství do Théb v Egyptě. Jovianus ho ale povolal zpátky a pověřil ho úkolem pokusit se získat na jeho stranu galskou armádu. To se podařilo až po nepokojích, které ho přiměly uchýlit se do domu jednoho svého přítele. Poté se stal velitelem jednotky vojáků vyzbrojených dlouhými štíty, jež náležela k císařským strážím.
Po Kocianově smrti dorazila armáda cestou na západ až k Nikaji. Její velitelé se rozhodli jmenovat Valentina jeho nástupcem. Ten povýšil svého bratra Valenta na panovníka ve východních provinciích. On sám převzal vládu nad západem.
Území říše bývalo rozdělené mezi spolucísaře již dříve, ale toto nové, kolegiální uspořádání se ukázalo jako konečné a vcelku trvalé, i když římský svět zůstal formálně nedělitelnou jednotkou, vláda jediné mocnosti nad Středozemím, která trvala po celá staletí, byla fakticky u konce.
Západní císařství zahrnovalo římskou Evropu / s výjimkou Thrákie/ spolu se severní Afrikou včetně Tripolitany. I když Valentinianus disponoval méně prostředky, vybral si západ proto, že jeho hranice byly vystaveny daleko většímu nebezpečí zvenčí. Ze stejného důvodu si zvolil za své sídlo nikoliv Řím, ale Mediolanum / Milán/.
Valentinianus musel brzy po nástupu na trůn vojensky zasahovat v několika vážných a naléhavých situacích. Nejprve si zřídil svůj hlavní stan v Lutecii / Paříž / a pak se přesunul do Ambiani, aby mohl vést operace za Lamanšským průlivem v Británii. Později přesídlil do Trevíru / Trevír / a odtud se vypravil proti proudu řeky Neckaru. Po nelítostném boji zvítězil nad Sasy a Pikty. Zůstal na germánské půdě sedm let a vybudoval na Rýnu složitý obranný systém a pevnost v Baselině ( Basilej /.
Císař stále podněcoval spory mezi germánskými národy. Mnozí Germáni se snažili zajistit si přístup na území říše jako osadníci.
V roce 374 prolomili Germáni a Sarmati jeden východní úsek v Raetii a vtrhli za Dunaj. Rok na to se Valentinianus usadil v Sirmiu a obnovil na Dunaji opěrné body, řeku překročil a zpustošil germánské území na severním břehu.
V témže roce ho navštívili poslové germánského kmene Kvádů, svým povýšeným jednáním ho tak rozzuřili, že ho popadl záchvat mrtvice a zemřel.
Valentinianus I. se snažil o posílení armády. Byl první, kdo zdůraznil důležitost vojáků zvýšením jejich postavení a majetku na úkor obecných zájmů. Věnoval jim hospodářská zvířata, osivo a základní vybavení, a dovolil jim, aby se ve volném čase mihli věnovat ještě druhému zaměstnání jako rolníci a zemědělští dělníci, kterých byl nedostatek.
Senátorské třídě se nelíbilo, že ji politicky zastínila armáda. Císařovo jednání v její prospěch považovali senátoři za přehnané nadbíhání. Ve skutečnosti ale vojáci nebyli příliš štědře placeni a změny započaté Valentinianem I. vedly jen k tomu, že jejich výdělky rostly na průměrnou úroveň.
Aby bylo z čeho hradit zvýšené vojenské výdaje, bylo třeba zvýšit obyvatelstvu daně. I přesto se císař snažil venkovskému obyvatelstvu situaci všemožně ulehčit. V některých jeho opatřeních se odráží jeho hluboký zájem o dobro nejchudších vrstev. Snažil se také zajistit, aby se privilegovaným osobám neposkytovaly daňové úlevy.
V letech 368-70 určil císař úřední osoby známé jako „ obhájci lidu“, kteří měli za úkol pomáhat méně úspěšným členům dané komunity. Tito úředníci byli zmocněni zabývat se stížnostmi, aniž by se odvolávali k vyšší instanci. Měli také zabezpečit, aby se s chudými jednalo spravedlivě. Valentinina, jako podunajského vojáka, který nepatřil k vybraným společenským kruhům, částečně motivovala silná nechuť k politické a finanční nadřazenosti římských statkářů a senátorů. Jeho přičiněním vliv této společnosti utrpěl a načas vznikla mezi státní správou, obsazenou úředníky z vojenských oblastí, a senátorskou vrstvou, vážná trhlina.
Valentinianus I. měl v úmyslu, jako jiní císaři před ním, založit vlastní dynastii. Pro svůj plán využíval toho, že přednost principu dědičnosti dávala i armáda. V roce 367 povýšil svého staršího syna Gratiana na Augusta a spoluvládce na západě. Zorganizoval slavnost, při které svého syna vychválil a prohlásil, že k jeho jmenování dochází „ z vůle mé a našich spolubojovníků“. Tento pokus vytvořit nový vládnoucí rod s podporou armády se nakonec ukázal jako mimořádně úspěšný, protože nová dynastie vládla celých jedenadevadesát let. Je to jeden z nejdelších úseků v souvislé řadě následnictví v dějinách císařství.
Valentinianus zdědil náboženskou situaci, kdy se vztahy mez křesťanstvím a pohanstvím výrazně zhoršily. I když byl sám křesťan, rozhodl se roce 371 pro politiku obecné snášenlivosti.
Valentinianus se zařadil mezi mimořádně prozíravé vladař. Jako organizátor jednal neobyčejně rázně a byl vynikající voják. Měl solidní vzdělání a byl i dobrý malíř a sochař. Jeho charakter se jeví jako překvapivá směsice kladů a záporů.
Valentnianus někdy předstíral shovívavost i když byl svou horkokrevnou povahou náchylný ke krutosti. Ustavičně připomínal, že strohá přísnost je neoddělitelnou družkou správné vládní moci. Valentinianus prý nenáviděl lidi dobře oblačné, vzdělané, zámožné i vznešené a zlehčoval osoby statečné, aby se zdálo, že jen on sám vyniká dobrými vlastnostmi. Často káral bázlivce a nazýval takové lidi prašivci a špinavci, kterým patří podřadné postavení. Sám ale leckdy bledl při zbytečném úleku a v hloubi duše se bál toho, co vůbec neexistovalo.
Spousta jeho činů byla ale chvályhodná a kdyby i v ostatních činech zachovával míru, žil by jako Traianus a Marcus Aurelius. Vůči provinciálům byl velmi šetrný a všude zmírňoval daňová břemena. Ve vhodný čas zakládal opevněná místa a hraniční náspy. Byl výtečným posuzovatelem vojenské kázně a chyboval pouze v tom, že sice trestal i lehké poklesky prostých vojáků, ale neřesti mocných velitelů nechával nabývat větších rozměrů a byl hluchý ke stížnostem občas proti nim vznášeným. Proto došlo k nepokojům v Británii, pohromám v Africe i ke zpustošení Illyrika.
Doma i na veřejnosti měl Valentinianus v úctě veškerou mravnost a neposkvrnil se žádným stykem s vědomou oplzlostí, aniž se dopustil nějakého smilstva. Nepromíjel nic svým vlastním příbuzným. Při udělování vysokých pravomocí byl úzkostlivě opatrný a za jeho vlády neřídil žádnou provincii nějaký směnárník ani nebyl žádný správní úřad někomu prodán.
Při vypovídání i odvracení válek byl důmyslně obezřetný, chytře radil k dobrému i odrazoval od špatného, velmi horlivě kontroloval pořádek v armádě. Krásně psal, hezky kreslil i modeloval a vynalézal nové zbraně. Vynikal pamětí i řečí sice hbitou, ale zřídka dosahující skutečné výmluvnosti, miloval čistotu a liboval si v hostinách. Měl svalnaté a silné tělo, třpytivé vlasy a lesklou pleť, modrošedé oči.
Valentinianovou první manželkou byla Marina Severa, matka Gratiana. Po ní se oženil s Justinou, která mu porodila dalšího syna Valentiana II. a tři dcery.