Ludvík XV. byl francouzský král z rodu Bourbonů vládnoucí v letech 1715–1774. Byl pravnukem „krále Slunce“ Ludvíka XIV. a po předčasné smrti svého otce a děda i oficiálním následníkem trůnu (ve dvou letech). Jeho vláda trvala bezmála šedesát let.

První léta vlády
Ludvík, obdařený značnou inteligencí, ale i notnou dávkou arogance a lhostejnosti k potřebám státu, se ujal řízení státních záležitostí roku 1723 nedlouho před smrtí regenta Filipa II. Orleánského, který byl původem z mladší linie Bourbonů. V patnácti letech ho oženili s o šest let starší dcerou svrženého polského krále Stanislava Leszczyńského, Marií (1703–1768), jejíž rodina se po útěku z Polska uchýlila do exilu v Paříži. Ludvík XV. se později snažil Stanislavovi znovu zajistit polskou korunu, ale neúspěšně (1733).

Jak Filip Orleánský, tak později i král pokračovali v absolutistickém stylu vlády, vytvořeném ještě Ludvíkem XIV. Hlavní roli ve státě i nadále sehrávala vysoká šlechta, která se doslova koupala v dostatku a luxusu, účastnila se početných bálů, koncertů, divadelních a baletních vystoupení či lovů, intrikovala navzájem proti sobě atd. Finanční situace Francie nebyla dobrá. Již v roce 1720 došlo k hospodářské krizi, vyvolané aktivitami skotského finančníka Johna Lawa, a stabilizace poměrů nastala až po roce 1750.

Úspěchy a nezdary
Na krále měl dlouho velký vliv jeho rádce kardinál Fleury (1653–1743), a dokud státní záležitosti řídil on, docílila Francie určitých úspěchů na zahraničněpolitickém i vnitropolitickém poli. Fleuryho snahou bylo především vyhnout se rozsáhlejším válečným konfliktům, což se mu víceméně dařilo. Po kardinálově smrti však Ludvíka XV. ovládly jeho milenky madame de Pompadour a madame du Barry, které postrádaly jakýkoli rozhled v politických záležitostech.

V letech 1740–1748 se Ludvík zapletl do válek o dědictví rakouské, jež mu prakticky nevynesly nic. Během sedmileté války (1756–1763) s Anglií Francie ztratila Kanadu, část Louisiany a většinu držav v Indii. Tato porážka znamenala výrazné oslabení velmocenského postavení země, zostření napětí uvnitř společnosti a sílící kritiku absolutismu (osvícenci, encyklopedisté). Ludvík sám však jakékoli reformy odmítal a své kritiky přímo či nepřímo vyháněl do exilu. V ekonomické oblasti došlo po polovině století k jistému oživení (rozvoj manufaktur).

V architektuře, umění a módě převládal za Ludvíka XV. aristokratický styl rokoka: dekorativní interiéry, jemné figurky z porcelánu, krinolíny a vysoké účesy dam, paruky, trojrohé klobouky, ozdobné kordy šlechticů a jiné. Francie zůstala hlavním kulturním centrem Evropy – místo, které si vydobyla již za Ludvíka XIV.

Ludvík XV. měl řadu manželských i řadu nemanželských potomků. V rámci usmíření s dlouholetým nepřítelem Francie – Habsburky – byla dohodnuta svatba jeho vnuka Ludvíka s Marií Antoinettou, dcerou Marie Terezie. Tento Ludvík se stal v důsledku několika úmrtí v bourbonském rodu nástupcem starého krále, jenž zemřel roku 1774 na černé neštovice.