Julius Caesar

politik a vojevůdce

Narození:
13. 7. 100 ,přidej místo narození
Úmrtí:
15. 3. 2044  ve věku 55 let  †
Znamení:
rak  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

248 se líbí, 32 se nelíbí

Gaius Iulius Caesar, v české literatuře často jako Julius Caesar, (12. nebo 13. července 100 př. n. l. - 15. března 44 př. n. l. zavražděn, původním latinským zápisem IMP·C·IVLIVS·CAESAR·DIVVS) byl jedním z nejvýznamnějších politiků a vojevůdců římské říše a světové historie vůbec. Kromě toho měl literární nadání a byl vynikajícím řečníkem. Původ a jinošská léta Caesar pocházel ze starobylé a bohaté patricijské rodiny Iuliů, která odvozovala svůj původ od bájného trojského hrdiny Aenea. Iuliové byli spřízněni s významnými představiteli strany populárů, Caesarova teta Iulia byla manželkou Gaia Maria, první manželka Cornelia dcerou Lucia Cornelia Cinny. Proto když byl roku 82 př. n. l. ustanoven doživotním diktátorem vůdce optimátů Lucius Cornelius Sulla, uprchl Caesar následujícího roku do Malé Asie. Po Sullově smrti (78 př. n. l.) se do Říma vrátil a začal se účastnit politického života. Politické začátky Mladý Caesar se postupně sblížil se svým vrstevníkem Pompeiem a s o něco starším boháčem Crassem. Oba byli sice původně Sullovými přívrženci, ale po diktátorově smrti se připojili ke straně populárů. S Caesarem je pojil odpor proti Sullovým zákonům. Roku 68 př. n. l. zahájil Caesar svoji politickou kariéru a postupně vystřídal několik úřadů. nejprve byl kvestorem (68 př. n. l.), poté aedilem (65 př. n. l.), nejvyšším veleknězem (pontifex maximus, 63 př. n. l.), městským praetorem (62 př. n. l.). Snažil se získat přízeň lidu a není vyloučeno, že se roku 63 př. n. l. stal účastníkem Catilinova spiknutí, jehož cílem zřejmě bylo nahradit republikánské zřízení, jež začalo trpět mnohými problémy, vládou silného jedince – diktátora. První triumvirát Roku 60 př. n. l. uzavřel Caesar s Popeiem a Crassem tzv. první triumvirát, soukromou úmluvu o vzájemné politické podpoře a společném postupu. Také to signalizovalo krizi republikánských pořádků. Důsledkem této dohody byl Casar zvolen rok nato konzulem. Po ukončení funkce, která byla jednoroční, získal jako prokonzul do své správy na pět let provincií předalpské a narbonské Galii včetně vrchního velení nad zde umístěným římským vojskem. Roku 54 př. n. l. mu byla tato funkce prodloužena o dalších pět let. Během osmi let se Caesarovi podařilo dobýt pro Římany celou zaalpskou Galii (zhruba dnešní Francii). Dvakrát zaútočil východně od Rýna a dvakrát přistál na britských ostrovech, kde pronikl severně od Temže (54 př. n. l.), ale byl zdejšími kmeny přinucen k návratu. Roku 52 př. n. l. potlačil rozsáhlou vzpouru Galů, vedených Vercingetorigem. Úspěchy v Galii posílily Caesarovu prestiž, především pozice v armádě. Příliš mocného Caesara se však začal obávat nejen římský senát, ale také sám Pompeius, který jako jediný z triumvirů setrvával dlouhodobě v Římě a svěřenou provincii Hispánii spravoval pomocí legátů. V té době zemřela jeho žena Iulia, která byla Caesarovou dcerou, a oba politici se navzájem odcizili. Když pak v roce 53 př. n. l. zahynul v Mezopotámii ve válce s Parthy Crassus, první triumvirát se zcela rozpadl a Pompeius se znovu sblížil s optimáty. Kostky jsou vrženy Pod vlivem optimátů a Pompeia senát koncem roku 50 př. n. l. rozhodl, aby Caesar rozpustil své legie a opustil Galii, jejímž vrchním velitelem byl jmenován Pompeius. V opačném případě měl být prohlášen za nepřítele vlasti. Caesar však této výzvy neuposlechl a počátkem roku 49 př. n. l. překročil Rubikon, hraniční řeku mezi Itálii a předalpskou Galií (ústí do Jaderského moře jižně od Ravenny). Při tom měl pronést známou sentenci: „Kostky jsou vrženy“ (Alea iacta est). Dodnes se pod výrazem „překročit Rubikon“ chápe zásadní osudové rozhodnutí. Tažením do Itálie zahájil Caesar občanskou válku s Pompeiem, která skončila jeho zásadním vítězstvím v roce 49 př. n. l. Během dvou měsíců dobyly Caesarovy legie celou Itálii, zatímco Pompeius uprchl se svými přívrženci do Řecka. Po dobytí Itálie porazil Caesar nejprve Pompeiovo vojsko v Hispánii a poté samotného Pompeia u Farsále v Řecku (48 př. n. l.). Poté se Pompeius uchýlil do Egypta, kde byl zavražděn. Jeho příznivci se pokoušeli dále bojovat proti Caesarovi, ale byli poraženi v bitvě u Mundy (45 př. n. l.). Caesar a Kleopatra Caesar pronásledoval zbytky Pompeiových legií až do Egypta, kde právě probíhaly spory o trůn mezi ptolemaiovskými spoluvládci Ptolemaiem XIII. a jeho starší sestrou Kleopatrou VII. Caesar zasáhl do těchto rozbrojů a pomohl nastolit jejich společnou vládu. Zároveň Kleopatru přinutil, aby se za svého bratra provdala, jak bylo v dynastii zvykem. Poté se sblížil s Kleopatrou, což vyvolalo válečný konflikt mezi nimi a ptolemaiem XIII. Během tzv. alexandrijské války (48 - 47 př.n.l.) shořela v tomto městě zdejší slavná knihovna. Ptolemaios byl poražen a během útěku se utopil v Nilu. Královna Kleopatra, nyní samovládkyně Egypta, porodila Caesarovi syna kterého pojmenovala Caesarion. Roku 47 opustil Caesar Egypt a vydal se do Malé Asie, kde dosáhl rychlého vítězství nad pontským králem Farnakem u Zely. K ní se váže další známý Casarův výrok: „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ (Veni, vidi, vici). Poté se vrátil do Říma, odkud se o málo později vypravil proti zbylým Pompeiovým přívržencům. Rozdrtil je u Thapsu v Africe (47) a u Mundi v Hispanii (45). Diktátor Po porážce Pompeia získal Caesar významné pravomoci. Roku 48 př.n.l. byl jmenován diktátorem na blíže neurčenou dobu, konzulem na pět let a doživotním tribunem lidu. Později začal disponovat státní pokladnou a zcela ovládl římskou armádu. Prakticky se stal vládcem Říma, přestože republikánské zřízení zůstalo formálně stále ještě zachováno. Během své „vlády“ zavedl řadu reforem. Významně rozšířil obřanské právo, především na obyvatele Galie a Hispánie. Zvýšil počet senátorů na 900. Snažil se také o sociální opatření, jejichž cílem bylo omezit početnost římské chudiny. Roku 46 př.n.l. zreformoval římský kalendář (Juliánský kalendář). Zároveň byl jeden z měsíců byl nazván jeho jménem - Iulius (česky červenec). Caesarovo zavraždění Caesar nahromadil ve svých rukách řadu republikánských úřadů (což nebylo dříve možné) a začal zdůrazňovat kult své osobnosti, jako činili před ním Sulla nebo Pompeius. Jeho vláda se změnila v diktaturu s autokratickými rysy. V posledních letech vystupoval jako král. Oblékal se do oděvu nachové barvy, která příslušela pouze králům, uvažoval o tažení proti Parthům, nad kterými mohl podle Sibylliných proroctví zvítězit pouze král, monarchistickou ideu naplnil i svým vztahem s egyptskou královnou Kleopatrou, poslední vládkyní dosud samostatného Egypta z rodu Ptolemaiovců, jejichž původ sahal až k vojevůdcům Alexandra Velikého, a plány na ovládnutí impéria, které s ní spřádal. Krize římského republikánského zřízení se v letech Caesarovy vlády dále citelně prohloubila. Proti Caesarovi se spikla skupina senátorů, která usilovala o zachování republiky, a ubodala ho na schodech před vstupem do budovy kurie (senátu – dnes se toto místo ukazuje v Římě uprostřed Piazza Argentina). Jedním z vůdců spiklenců byl i dávný Caesarův přítel Marcus Iunius Brutus, který byl přesvědčeným zastáncem republiky. Na jeho adresu měl umírající diktátor pronést slova: „I ty Brute?“ (Et tu Brute?), podle některých více pravděpodobných pramenů měl Caesar pronest svá poslední slova v řečtině a sice: Kai sí, teknón? (I ty synku?). Druhým vůdcem byl Gaius Cassius Longinus, původně Pompeiův straník, který se smířil s Caesarem po bitvě u Farsále. Caesarovy pozůstatky byly spáleny na Foru Romanu - místo je dodnes označeno. Caesarovo zavraždění však pád republiky naopak urychlilo. Uzavření druhého triumvirátu, jehož původním cílem bylo potrestat Caesarovy vrahy, vedlo k dalšímu prohloubení krize republiky a nakonec k nastolení principátu, rané formy císařství. Římští panovníci byli v dalších staletích označováni jako caesarové - císaři. Literární činnost Caesar napsal několik literárních děl, z nichž se pravděpodobně zachovala pouze dvě: Commentarii de bello Gallico (Zápisky o válce galské, 7 knih) a Commentarii de bello civili (Zápisky o válce občanské, 3 knihy). Autorství dalších dochovaných spisů není jisté. V prvním díle se věnoval válkám, které vedl v Galii, ve druhém vylíčil události dvou počátečních roků bojů s Pompeiem. Tyto spisy představují důležitý pramenem poznání pro situaci za římskými hranicemi v Galii a zdejší kmeny, pro bojovou taktiku římského vojska, ale také tehdejší politickou situaci a motivaci Caesarova jednání, které mají ospravedlnit. V tomto směru ovšem nepostrádají jisté tendenčnosti. Caesarův sloh je velmi jednoduchý, přesto má značnou literární hodnotu. Jeho latina je považována vedle Ciceronova jazyka za klasickou. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Gaius Iulius Caesar, v české literatuře často jako Julius Caesar, (12. nebo 13. července 100 př. n. l. - 15. března 44 př. n. l. zavražděn, původním latinským zápisem IMP·C·IVLIVS·CAESAR·DIVVS) byl jedním z nejvýznamnějších politiků a vojevůdců římské říše a světové historie vůbec. Kromě toho měl literární nadání a byl vynikajícím řečníkem.

Původ a jinošská léta
Caesar pocházel ze starobylé a bohaté patricijské rodiny Iuliů, která odvozovala svůj původ od bájného trojského hrdiny Aenea. Iuliové byli spřízněni s významnými představiteli strany populárů, Caesarova teta Iulia byla manželkou Gaia Maria, první manželka Cornelia dcerou Lucia Cornelia Cinny. Proto když byl roku 82 př. n. l. ustanoven doživotním diktátorem vůdce optimátů Lucius Cornelius Sulla, uprchl Caesar následujícího roku do Malé Asie. Po Sullově smrti (78 př. n. l.) se do Říma vrátil a začal se účastnit politického života.

Politické začátky
Mladý Caesar se postupně sblížil se svým vrstevníkem Pompeiem a s o něco starším boháčem Crassem. Oba byli sice původně Sullovými přívrženci, ale po diktátorově smrti se připojili ke straně populárů. S Caesarem je pojil odpor proti Sullovým zákonům.

Roku 68 př. n. l. zahájil Caesar svoji politickou kariéru a postupně vystřídal několik úřadů. nejprve byl kvestorem (68 př. n. l.), poté aedilem (65 př. n. l.), nejvyšším veleknězem (pontifex maximus, 63 př. n. l.), městským praetorem (62 př. n. l.). Snažil se získat přízeň lidu a není vyloučeno, že se roku 63 př. n. l. stal účastníkem Catilinova spiknutí, jehož cílem zřejmě bylo nahradit republikánské zřízení, jež začalo trpět mnohými problémy, vládou silného jedince – diktátora.

První triumvirát
Roku 60 př. n. l. uzavřel Caesar s Popeiem a Crassem tzv. první triumvirát, soukromou úmluvu o vzájemné politické podpoře a společném postupu. Také to signalizovalo krizi republikánských pořádků. Důsledkem této dohody byl Casar zvolen rok nato konzulem. Po ukončení funkce, která byla jednoroční, získal jako prokonzul do své správy na pět let provincií předalpské a narbonské Galii včetně vrchního velení nad zde umístěným římským vojskem. Roku 54 př. n. l. mu byla tato funkce prodloužena o dalších pět let.

Během osmi let se Caesarovi podařilo dobýt pro Římany celou zaalpskou Galii (zhruba dnešní Francii). Dvakrát zaútočil východně od Rýna a dvakrát přistál na britských ostrovech, kde pronikl severně od Temže (54 př. n. l.), ale byl zdejšími kmeny přinucen k návratu. Roku 52 př. n. l. potlačil rozsáhlou vzpouru Galů, vedených Vercingetorigem.

Úspěchy v Galii posílily Caesarovu prestiž, především pozice v armádě. Příliš mocného Caesara se však začal obávat nejen římský senát, ale také sám Pompeius, který jako jediný z triumvirů setrvával dlouhodobě v Římě a svěřenou provincii Hispánii spravoval pomocí legátů. V té době zemřela jeho žena Iulia, která byla Caesarovou dcerou, a oba politici se navzájem odcizili. Když pak v roce 53 př. n. l. zahynul v Mezopotámii ve válce s Parthy Crassus, první triumvirát se zcela rozpadl a Pompeius se znovu sblížil s optimáty.

Kostky jsou vrženy
Pod vlivem optimátů a Pompeia senát koncem roku 50 př. n. l. rozhodl, aby Caesar rozpustil své legie a opustil Galii, jejímž vrchním velitelem byl jmenován Pompeius. V opačném případě měl být prohlášen za nepřítele vlasti. Caesar však této výzvy neuposlechl a počátkem roku 49 př. n. l. překročil Rubikon, hraniční řeku mezi Itálii a předalpskou Galií (ústí do Jaderského moře jižně od Ravenny). Při tom měl pronést známou sentenci: „Kostky jsou vrženy“ (Alea iacta est). Dodnes se pod výrazem „překročit Rubikon“ chápe zásadní osudové rozhodnutí.

Tažením do Itálie zahájil Caesar občanskou válku s Pompeiem, která skončila jeho zásadním vítězstvím v roce 49 př. n. l. Během dvou měsíců dobyly Caesarovy legie celou Itálii, zatímco Pompeius uprchl se svými přívrženci do Řecka. Po dobytí Itálie porazil Caesar nejprve Pompeiovo vojsko v Hispánii a poté samotného Pompeia u Farsále v Řecku (48 př. n. l.). Poté se Pompeius uchýlil do Egypta, kde byl zavražděn. Jeho příznivci se pokoušeli dále bojovat proti Caesarovi, ale byli poraženi v bitvě u Mundy (45 př. n. l.).

Caesar a Kleopatra
Caesar pronásledoval zbytky Pompeiových legií až do Egypta, kde právě probíhaly spory o trůn mezi ptolemaiovskými spoluvládci Ptolemaiem XIII. a jeho starší sestrou Kleopatrou VII. Caesar zasáhl do těchto rozbrojů a pomohl nastolit jejich společnou vládu. Zároveň Kleopatru přinutil, aby se za svého bratra provdala, jak bylo v dynastii zvykem. Poté se sblížil s Kleopatrou, což vyvolalo válečný konflikt mezi nimi a ptolemaiem XIII. Během tzv. alexandrijské války (48 - 47 př.n.l.) shořela v tomto městě zdejší slavná knihovna. Ptolemaios byl poražen a během útěku se utopil v Nilu. Královna Kleopatra, nyní samovládkyně Egypta, porodila Caesarovi syna kterého pojmenovala Caesarion.

Roku 47 opustil Caesar Egypt a vydal se do Malé Asie, kde dosáhl rychlého vítězství nad pontským králem Farnakem u Zely. K ní se váže další známý Casarův výrok: „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ (Veni, vidi, vici). Poté se vrátil do Říma, odkud se o málo později vypravil proti zbylým Pompeiovým přívržencům. Rozdrtil je u Thapsu v Africe (47) a u Mundi v Hispanii (45).

Diktátor
Po porážce Pompeia získal Caesar významné pravomoci. Roku 48 př.n.l. byl jmenován diktátorem na blíže neurčenou dobu, konzulem na pět let a doživotním tribunem lidu. Později začal disponovat státní pokladnou a zcela ovládl římskou armádu. Prakticky se stal vládcem Říma, přestože republikánské zřízení zůstalo formálně stále ještě zachováno.

Během své „vlády“ zavedl řadu reforem. Významně rozšířil obřanské právo, především na obyvatele Galie a Hispánie. Zvýšil počet senátorů na 900. Snažil se také o sociální opatření, jejichž cílem bylo omezit početnost římské chudiny. Roku 46 př.n.l. zreformoval římský kalendář (Juliánský kalendář). Zároveň byl jeden z měsíců byl nazván jeho jménem - Iulius (česky červenec).

Caesarovo zavraždění
Caesar nahromadil ve svých rukách řadu republikánských úřadů (což nebylo dříve možné) a začal zdůrazňovat kult své osobnosti, jako činili před ním Sulla nebo Pompeius. Jeho vláda se změnila v diktaturu s autokratickými rysy. V posledních letech vystupoval jako král. Oblékal se do oděvu nachové barvy, která příslušela pouze králům, uvažoval o tažení proti Parthům, nad kterými mohl podle Sibylliných proroctví zvítězit pouze král, monarchistickou ideu naplnil i svým vztahem s egyptskou královnou Kleopatrou, poslední vládkyní dosud samostatného Egypta z rodu Ptolemaiovců, jejichž původ sahal až k vojevůdcům Alexandra Velikého, a plány na ovládnutí impéria, které s ní spřádal.

Krize římského republikánského zřízení se v letech Caesarovy vlády dále citelně prohloubila. Proti Caesarovi se spikla skupina senátorů, která usilovala o zachování republiky, a ubodala ho na schodech před vstupem do budovy kurie (senátu – dnes se toto místo ukazuje v Římě uprostřed Piazza Argentina). Jedním z vůdců spiklenců byl i dávný Caesarův přítel Marcus Iunius Brutus, který byl přesvědčeným zastáncem republiky. Na jeho adresu měl umírající diktátor pronést slova: „I ty Brute?“ (Et tu Brute?), podle některých více pravděpodobných pramenů měl Caesar pronest svá poslední slova v řečtině a sice: Kai sí, teknón? (I ty synku?). Druhým vůdcem byl Gaius Cassius Longinus, původně Pompeiův straník, který se smířil s Caesarem po bitvě u Farsále. Caesarovy pozůstatky byly spáleny na Foru Romanu - místo je dodnes označeno.

Caesarovo zavraždění však pád republiky naopak urychlilo. Uzavření druhého triumvirátu, jehož původním cílem bylo potrestat Caesarovy vrahy, vedlo k dalšímu prohloubení krize republiky a nakonec k nastolení principátu, rané formy císařství. Římští panovníci byli v dalších staletích označováni jako caesarové - císaři.

Literární činnost
Caesar napsal několik literárních děl, z nichž se pravděpodobně zachovala pouze dvě: Commentarii de bello Gallico (Zápisky o válce galské, 7 knih) a Commentarii de bello civili (Zápisky o válce občanské, 3 knihy). Autorství dalších dochovaných spisů není jisté. V prvním díle se věnoval válkám, které vedl v Galii, ve druhém vylíčil události dvou počátečních roků bojů s Pompeiem. Tyto spisy představují důležitý pramenem poznání pro situaci za římskými hranicemi v Galii a zdejší kmeny, pro bojovou taktiku římského vojska, ale také tehdejší politickou situaci a motivaci Caesarova jednání, které mají ospravedlnit. V tomto směru ovšem nepostrádají jisté tendenčnosti.

Caesarův sloh je velmi jednoduchý, přesto má značnou literární hodnotu. Jeho latina je považována vedle Ciceronova jazyka za klasickou.

Julius Caesar v Magazínu Osobnosti

  • ČRo: Vltava dává na web 5+1 hru Williama Shakespeara

    Parlamentnílisty.cz, 18. 4. 2014 Stanice Vltava se rozhodla umístit 23. dubna exkluzivně na web pět her Williama Shakespeara, jehož 450. výročí narození si v tento den připomene celý svět. Co víc, hry budou posluchačům k dispozici pro on-line poslech po dobu dvou týdnů na webu stanice Vltava. V sobotu 26. dubna Vltava odvysílá premiéru Shakespearovy hry Julius Caesar, která bude spolu s dalším doprovodným programem opět k dispozici on-line. … více

  • Caesar musí zemřít

    Tiscali, 25. 9. 2012 V římské věznici Rebibbia předstupuje před publikum skupina vězňů, aby zde odehrála klasickou tragédii Williama Shakespeara Julius Caesar. Aplaus publika zní jako otevírání brány, ale tito herci se po... … více

  • Martin Stropnický: Dlouhodobý pobyt na výsluní přináší duševní úpal

    Novinky, 15. 3. 2011 V úterý má v Divadle na Vinohradech premiéru Shakespearova tragédie Julius Caesar. V novém překladu Martina Hilského ji nastudoval umělecký šéf souboru Martin Stropnický. … více