František Josef I.

rakouský císař

Narození:
18. 8. 1830 , Laxenburg
Úmrtí:
21. 11. 1916  ve věku 86 let,  Vídeň  †
Znamení:
lev  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

170 se líbí, 37 se nelíbí

František Josef I. z rodu Habsbursko-lotrinského byl 68 let císař rakouský (nekorunovaný) (v letech 1848–1916), král český (nekorunovaný) a uherský (korunovace 1867), král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský, markrabě moravský atd. Císař a král Ferdinand I. Dobrotivý se slavnostně vzdal vlády ve prospěch arcivévody Františka Josefa 2. prosince 1848 v Olomouci. František Josef se roku 1854 oženil se svojí sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Stal se jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě. Dožil se nejvyššího věku (86 let) ze všech habsburských panovníků. Byl nejdéle vládnoucím císařem rakouským a na krátkou dobu (od smrti vládce indického knížecího státu Phaltan Muhoji Rao Naik Nimbalkara 17. října 1916 do své smrti 21. listopadu 1916) i nejdéle vládnoucím tehdejším panovníkem na světě.První léta vládyNa rakouský trůn nastoupil jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly. V tomto kontextu se mělo jednat o určitý kompromis: jméno František (podle císařova děda Františka I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetí reformní politiky (podle císaře Josefa II.). K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Roku 1853 se Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova ochránce Maxmiliena O´Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven. Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané jako Bachův (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha) neoabsolutismus. Bachův neoabsolutismus se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení. Bach je ovšem také spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt. Jedním z dokladů císařových totalitárních tendencí bylo jeho nařízení deportovat předního českého žurnalistu Karla Havlíčka Borovského do jihotyrolského Brixenu. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení. Během let 1849–1861 byly v Rakousku vyhlášeny dvě oktrojované ústavy (Stadionova a Schmerlingova) a základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851). Císař osobně velel v bitvě u Solferina v roce 1859, ve které francouzsko-sardinská vojska pod velením Napoleona III. a Viktora Emanuela II. porazila rakouskou armádu, což znamenalo ztrátu rakouské Lombardie a rozhodující krok ke sjednocení Itálie. 1860–1867V roce 1860 František Josef I. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 (prusko-rakouská válka) a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska), přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem. Svůj slib, že se nechá korunovat českým králem, nikdy nesplnil. Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se nyní díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Jako konstituční panovník byl ale František Josef I. stále panovníkem "z Boží vůle" a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly kritiky označovány za absolutistické. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linii kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie. Jedním z nejvýznamnějších projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzení Karla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby než Luegera, jehož antisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil. Vznik Rakouska-UherskaVnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otevírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867 měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-Uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům. Národnostní nerovnost byla realitou Rakousko-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů. Zahraniční politikaVýrazněji se do zahraniční politiky monarchie mladý František Josef I. zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V obou případech se jednalo o neúspěch. V případě Krymské války se František Josef I. rozhodl nepodpořit svého spojence cara Mikuláše I. Následkem jeho kroku byla diplomatická izolace Rakouska a ztráta důvěry Ruska. V roce 1859 se císař postavil osobně do čela velení a Rakousko bylo drtivě poraženo v několika bitvách, z nichž nejznámější je bitva u Solferina (24. června 1859). Tento neúspěch vedl k vnitropolitické krizi a ke konci éry reakčního neoabsolutismu v Rakousku. Méně úspěšná byla zahraniční politika tohoto období, v krymské válce se Rakousko postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s Ruskem. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, protože se prakticky ocitlo v mezinárodní izolaci. Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čím Rakousko ztratilo Lombardii. Tato ztráta, spolu se špatnými státními financemi vedla k odvolání Bacha a k vytváření konstituční monarchie. V tomto období se zhoršilo i rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska, Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem na Francii a Itálii, když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovala Rakouská politika na snahu získat v Německu zpět svůj vliv, Rakousko svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích. V roce 1876 císař na svém zámku v Zákupech jednal s ruským carem Alexandrem II. za přítomnosti velvyslanců obou zemí o situaci v Evropě. Žádné prohlášení z této schůzky nebylo vydáno. Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem. Rodinný životFrantišek Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9:45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl čtyři sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Bylo mu přezdíváno Salzprinz, protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu. Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. Opřel se při tom především o armádu a církev. To, že na většině dobových fotografií je zobrazován v uniformě však vyplývá ze skutečnosti, že v jeho době neexistoval civilní oděv, který by byl hodný císaře. V roce 1853 přežil pokus o atentát a v letní rezidenci v Bad Ischlu se seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známá jako oblíbená "císařovna Sissi"). Alžběta byla druhá dcera bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Císař se zamiloval do Alžběty a oženil se s ní 24. dubna 1854 v augustiniánském kostele ve Vídni.Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté: Žofie (1855–1857). Zemřela ve dvou letech na černý kašel při cestě po Uherském království.Gisela (1856–1932). V 16 letech ji provdali za bavorského prince Leopolda a měla s ním čtyři děti: Augustu, Alžbětu, Konráda a Georga.Rudolf (1858–1889). František Josef izoloval korunního prince Rudolfa od státních záležitostí. Poté, co Rudolf směl – po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře – ukončit striktně armádní vzdělání, věnoval se přírodním vědám. Mimo jiné spolupracoval na Brehmově Životě zvířat. Působil také jako žurnalista v liberálním tisku, samozřejmě anonymně a za zády svého otce. Na císařův nátlak se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1883 se jim narodila dcera Alžběta. V roce 1889 spáchal v Mayerlingu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu.Marie Valerie (1868–1924). Narodila se 10 měsíců po korunování Františka Josefa uherským králem. Vzala si Františka Salvátora a měla s ním 9 dětí. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali „Anděl z Wallsee“.Mezi manželi později došlo k odcizení, od roku 1885 udržoval císař vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou. Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta po Evropě. 10. září 1898 ji na břehu jezera v Ženevě zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni.První světová válkaAnexe Bosny roku 1908 zhoršila vztahy se Srbskem a Ruskem. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d'Este, plánovaného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum, přestože se srbská vláda snažila před atentátem vládu ve Vídni varovat. Srbsko přijalo většinu požadavků ultimáta, Rakousko-Uhersko reagovalo 28. července vyhlášením války. Vyhlášením bylo jedním z faktorů, které vedly k I. světové válce, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa. Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně a na tzv. haličské frontě, kde válčili spolu s Němci proti Rusku a to nejprve na území dnešního Polska. Přes počáteční úspěchy se fronta nakonec ustálila a prakticky až do říjnové revoluce se na tom nic nezměnilo. Po říjnové revoluci zde Rakousko-Uhersko s Německem dosáhlo značných úspěchů. 15. prosince 1917 byl uzavřen mír s Ruskem. V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie. Císař zemřel uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám[zdroj?]. Pompézní pohřeb Františka Josefa I. byl tak zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie, již císař spojoval. „Starej Procházka“Přezdívku „Starej Procházka“, kterou mu posměšně říkali někteří Češi, císař získal podle rozšířené legendy při své návštěvě Prahy v roce 1901 díky popisku na novinové fotografii „Procházka na mostě“ ve Světozoru z 12. června 1901. (Tehdy František Josef I. otevíral slavnostně most, dnes nazývaný most Legií.) Podle historika Otty Urbana je ale tato přezdívka mnohem starší, získal ji už v sedmdesátých letech 19. století, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni. Jmenoval se Procházka a lidé volali: „Starý Procházka už jede!“. Tuto verzi podporují i výzkumy historika Jiřího Raka, který prohlédl veškeré noviny té doby a zjistil, že žádný popisek pod uvedenou fotografií neexistuje. Archiv Zlaté Prahy z 21. června 1901, která v tu dobu vycházela jako sjednocené periodikum se Světozorem a která ten den byla věnována otevření nového mostu a návštěvě mocnáře, ovšem obsahuje i fotografii s popiskem "Promenáda na novém pražském mostě". …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

František Josef I. z rodu Habsbursko-lotrinského byl 68 let císař rakouský (nekorunovaný) (v letech 1848–1916), král český (nekorunovaný) a uherský (korunovace 1867), král lombardský a benátský, dalmátský, chorvatský, slavonský, markrabě moravský atd.

Císař a král Ferdinand I. Dobrotivý se slavnostně vzdal vlády ve prospěch arcivévody Františka Josefa 2. prosince 1848 v Olomouci. František Josef se roku 1854 oženil se svojí sestřenicí Alžbětou Bavorskou. Stal se jedním z nejdéle vládnoucích panovníků na světě. Dožil se nejvyššího věku (86 let) ze všech habsburských panovníků. Byl nejdéle vládnoucím císařem rakouským a na krátkou dobu (od smrti vládce indického knížecího státu Phaltan Muhoji Rao Naik Nimbalkara 17. října 1916 do své smrti 21. listopadu 1916) i nejdéle vládnoucím tehdejším panovníkem na světě.

První léta vlády
Na rakouský trůn nastoupil jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly.

V tomto kontextu se mělo jednat o určitý kompromis: jméno František (podle císařova děda Františka I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetí reformní politiky (podle císaře Josefa II.).

K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Roku 1853 se Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova ochránce Maxmiliena O´Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven.

Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané jako Bachův (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha) neoabsolutismus. Bachův neoabsolutismus se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení. Bach je ovšem také spojen s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Nejprve došlo k zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny a již v roce 1856 se ukázalo jako nezbytné změnit úvěrovou a finanční politiku, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt.

Jedním z dokladů císařových totalitárních tendencí bylo jeho nařízení deportovat předního českého žurnalistu Karla Havlíčka Borovského do jihotyrolského Brixenu. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení.

Během let 1849–1861 byly v Rakousku vyhlášeny dvě oktrojované ústavy (Stadionova a Schmerlingova) a základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851).

Císař osobně velel v bitvě u Solferina v roce 1859, ve které francouzsko-sardinská vojska pod velením Napoleona III. a Viktora Emanuela II. porazila rakouskou armádu, což znamenalo ztrátu rakouské Lombardie a rozhodující krok ke sjednocení Itálie.

1860–1867
V roce 1860 František Josef I. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 (prusko-rakouská válka) a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska), přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem. Svůj slib, že se nechá korunovat českým králem, nikdy nesplnil.

Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se nyní díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Jako konstituční panovník byl ale František Josef I. stále panovníkem "z Boží vůle" a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly kritiky označovány za absolutistické.

Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity. Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stal nejpopulárnějším členem dynastie a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linii kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie.

Jedním z nejvýznamnějších projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzení Karla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby než Luegera, jehož antisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil.

Vznik Rakouska-Uherska
Vnitřní situace také nebyla stabilizovaná a kromě finančních problémů se začínala výrazněji otevírat i národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), kde bylo přislíbeno řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládané a došlo k nespokojenosti prakticky všech národností vyjma Němců.

Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který dle ústavy z prosince 1867 měl společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-Uherské vyrovnání).

V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům.

Národnostní nerovnost byla realitou Rakousko-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů.

Zahraniční politika
Výrazněji se do zahraniční politiky monarchie mladý František Josef I. zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V obou případech se jednalo o neúspěch. V případě Krymské války se František Josef I. rozhodl nepodpořit svého spojence cara Mikuláše I. Následkem jeho kroku byla diplomatická izolace Rakouska a ztráta důvěry Ruska. V roce 1859 se císař postavil osobně do čela velení a Rakousko bylo drtivě poraženo v několika bitvách, z nichž nejznámější je bitva u Solferina (24. června 1859). Tento neúspěch vedl k vnitropolitické krizi a ke konci éry reakčního neoabsolutismu v Rakousku.

Méně úspěšná byla zahraniční politika tohoto období, v krymské válce se Rakousko postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s Ruskem. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, protože se prakticky ocitlo v mezinárodní izolaci. Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čím Rakousko ztratilo Lombardii. Tato ztráta, spolu se špatnými státními financemi vedla k odvolání Bacha a k vytváření konstituční monarchie.

V tomto období se zhoršilo i rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska, Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem na Francii a Itálii, když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovala Rakouská politika na snahu získat v Německu zpět svůj vliv, Rakousko svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích.

V roce 1876 císař na svém zámku v Zákupech jednal s ruským carem Alexandrem II. za přítomnosti velvyslanců obou zemí o situaci v Evropě. Žádné prohlášení z této schůzky nebylo vydáno.

Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem.

Rodinný život
František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9:45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl čtyři sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka , Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Bylo mu přezdíváno Salzprinz, protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu.

Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. Opřel se při tom především o armádu a církev. To, že na většině dobových fotografií je zobrazován v uniformě však vyplývá ze skutečnosti, že v jeho době neexistoval civilní oděv, který by byl hodný císaře.

V roce 1853 přežil pokus o atentát a v letní rezidenci v Bad Ischlu se seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známá jako oblíbená "císařovna Sissi"). Alžběta byla druhá dcera bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Císař se zamiloval do Alžběty a oženil se s ní 24. dubna 1854 v augustiniánském kostele ve Vídni.

Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté:

Žofie (1855–1857). Zemřela ve dvou letech na černý kašel při cestě po Uherském království.

Gisela (1856–1932). V 16 letech ji provdali za bavorského prince Leopolda a měla s ním čtyři děti: Augustu, Alžbětu, Konráda a Georga.

Rudolf (1858–1889). František Josef izoloval korunního prince Rudolfa od státních záležitostí. Poté, co Rudolf směl – po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře – ukončit striktně armádní vzdělání, věnoval se přírodním vědám. Mimo jiné spolupracoval na Brehmově Životě zvířat. Působil také jako žurnalista v liberálním tisku, samozřejmě anonymně a za zády svého otce. Na císařův nátlak se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1883 se jim narodila dcera Alžběta. V roce 1889 spáchal v Mayerlingu se svou sedmnáctiletou milenkou Mary Vetserovou sebevraždu.

Marie Valerie (1868–1924). Narodila se 10 měsíců po korunování Františka Josefa uherským králem. Vzala si Františka Salvátora a měla s ním 9 dětí. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali „Anděl z Wallsee“.

Mezi manželi později došlo k odcizení, od roku 1885 udržoval císař vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou. Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta po Evropě. 10. září 1898 ji na břehu jezera v Ženevě zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni.

První světová válka
Anexe Bosny roku 1908 zhoršila vztahy se Srbskem a Ruskem. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d'Este, plánovaného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum, přestože se srbská vláda snažila před atentátem vládu ve Vídni varovat. Srbsko přijalo většinu požadavků ultimáta, Rakousko-Uhersko reagovalo 28. července vyhlášením války. Vyhlášením bylo jedním z faktorů, které vedly k I. světové válce, při které se dostala do konfliktu prakticky celá Evropa.

Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně a na tzv. haličské frontě, kde válčili spolu s Němci proti Rusku a to nejprve na území dnešního Polska. Přes počáteční úspěchy se fronta nakonec ustálila a prakticky až do říjnové revoluce se na tom nic nezměnilo. Po říjnové revoluci zde Rakousko-Uhersko s Německem dosáhlo značných úspěchů. 15. prosince 1917 byl uzavřen mír s Ruskem.

V Rakousku-Uhersku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala více než jiné země a to se bylo nuceno orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie.

Císař zemřel uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám[zdroj?]. Pompézní pohřeb Františka Josefa I. byl tak zastíněn válečnými událostmi a následným pádem rakousko-uherské monarchie, již císař spojoval.

„Starej Procházka“
Přezdívku „Starej Procházka“, kterou mu posměšně říkali někteří Češi, císař získal podle rozšířené legendy při své návštěvě Prahy v roce 1901 díky popisku na novinové fotografii „Procházka na mostě“ ve Světozoru z 12. června 1901. (Tehdy František Josef I. otevíral slavnostně most, dnes nazývaný most Legií.)

Podle historika Otty Urbana je ale tato přezdívka mnohem starší, získal ji už v sedmdesátých letech 19. století, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni. Jmenoval se Procházka a lidé volali: „Starý Procházka už jede!“. Tuto verzi podporují i výzkumy historika Jiřího Raka, který prohlédl veškeré noviny té doby a zjistil, že žádný popisek pod uvedenou fotografií neexistuje.

Archiv Zlaté Prahy z 21. června 1901, která v tu dobu vycházela jako sjednocené periodikum se Světozorem a která ten den byla věnována otevření nového mostu a návštěvě mocnáře, ovšem obsahuje i fotografii s popiskem "Promenáda na novém pražském mostě".

František Josef I. v Magazínu Osobnosti