zavřít
Diocletianus

římský císař

Narození:
240 , Řím
Úmrtí:
309  ve věku 69 let,  Řím  †
Znamení:
-
Výška:
přidej výšku
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

4 se líbí, 2 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Diocletianus /Diocles /, římský císař, se narodil v roce 240 v chudé dalmatské rodině. Pomalu postupoval ve vojenské hierarchii až do doby, kdy ho Numerianus povýšil na velitele elitní důstojnické jednotky při císařském štábu. V roce 284 byl svými vojáky vybrán, aby pomstil smrt Numeriana. To udělal, zabil pretoriánského prefekta Apera, který byl z vraždy Numeriana podezřelý. Diocletianus byl provolán císařem, přijal jména Galius Aurelius Valerije, a vydal se na pochod do Evropy, kde 1. dubna 285 porazil u města Margum Numerianova staršího bratra Carina. Svého přítele Maximiana jmenoval Caesarem a rok na to ho učinil spoluvládcem v hodnosti Augusta s plnými pravomocemi. Několik dalších se Dicletianus musel vypořádávat s intenzivními pohraničními válkami, nejprve v Poesii a Panonii. To mu vyneslo titul Germanicus Maximus. V letech 289 a 292 bojoval se Sarmaty a Saracény – arabským kmenem usedlým na Sinajském poloostrově, kteří v roce 290 vtrhli do Sýrie. V roce 293 změnil Diocletianus duální systém vlády na tetrarchii založenou na panování podle zásluh – tento způsob správy předpokládal společné vládnutí dvou Augustů / jeho a Maximiana/ a dvou Caesarů. Těmi se stali muži podunajského původu Constantinus I. a Galerius. Každý tetrarcha měl své hlavní město, císařství bylo rozděleno mezi panovníky již dříve, ale toto nové uspořádání mělo systematičtější a rozsáhlejší charakter a Diocletianus doufal v jeho věčné trvání. Mělo uspokojit požadavky vojska a zajistit, aby společné převzetí císařského úřadu proběhlo spořádaně. I když počet vládních institucí vzrostl, tetrarchie říši formálně nerozdělila, ta zůstala i nadále jediným státním útvarem. Zákony se vydávaly jménem všech čtyř vládců. Diocletianus byl nejvýznamnějším organizátorem na císařském trůně od dob Augustových. Zdvojnásobil počet provincií z padesáti na sto a chtěl, aby místodržící těchto rozlohou malých oblastí, neměli dostatek zdrojů nezbytných pro vyvolání vzpoury. Tento systém zahrnoval i Itálii. Diocletianus seskupil provincie do třinácti větších celků nazvaných diecéze. Jejich vrchní správci byli podřízeni čtyřem pretoriánským prefektům. Diocletianus také řídil celkovou přestavbu císařského vojenského systému. Armáda byla rozdělena na dvě odlišné části. Jednu tvořily mobilní bojové síly a druhou pohraniční jednotky. Aby mohl Diocletianus zaplatit obrovskou vojenskou sílu – půl milionu mužů, vybíral ohromné daně od civilního obyvatelstva. Diocletianus a jeho správci neměli dohled nad výrobními prostředky a nad úrovní výroby a spotřeby, došlo proto k ještě větší inflaci s katastrofálními následky. Tomu se již dříve snažil Diocletianus vyhnout, když v roce 294 zavedl radikální měnovou reformu a koncipoval výnos právě s ohledem na novou, pevnou měnu. Chybělo mu ale dostatečné množství čistého zlata a stříbra, aby mohl stabilizovat vztah mezi zlatými a stříbrnými mincemi na jedné straně a penězi z obecného kovu s nižší vnitřní hodnotou na straně druhé, takže ceny v hodnotách těchto méně kvalitních peněz i nadále vykazovaly znepokojivě prudký růst. Diocletianus ale podnikl další pokus, aby zmírnil úděl daňových poplatníků, postavil proces vybírání daní na řádný základ: čtyři pretoriánští prefekti začali každoročně vydávat nové, upravené vyhlášky, sdělující státní požadavky. Daňový systém byl stejně jako v minulosti založen převážně na zemědělství. Nyní poprvé začal brát ohled na rozdílnosti ve sklizni a kvalitě půdy pomocí nové metody hodnocení. Systém v sobě ale nesl rys represivnosti, protože zdůrazňoval již stávající snahu přinutit obyvatele, aby zůstali pracovně připoutáni nastálo v místě, kde jsou úředně registrováni. Tento nátlak se rozšířil i na další generace. Velcí nájemci půdy a členové cechů a spolků, kteří nebylo spojeni se zemědělstvím, a vládní zaměstnanci všech oborů se ocitli „ zmrazeni“ v stabilních cenových a mzdových skupinách. Na papíře tak vznikl naprosto totalitní stát – i když v praxi se tato spousta předpisů a zákazů nedala vůbec provádět. Cílem tohoto nátlaku bylo shromáždit dostatek peněz na udržování armády. Vládci museli být schopni se vypořádat s vnitřními rivaly i s vnějšími nepřáteli. O vnitřním nebezpečí se veřejně nemluvilo. Diocletianus nařídil, aby všechny kostely a svaté knihy křesťanů byly zničeny, kněží byli zatýkáni, pokud se odmítali obětovat pohanským bohům. Na začátku své vlády postavil Diocletianus kurii, senátní budovu vedle Fora Romana. Svůj první hlavní stan si vybudoval nikoliv v Římě, ale v Nikomedii. V Antiochii přestavěl císařský palác. Antiochie leží nyní pohřbena pod nánosem naplavenin řeky Orontes. Diocletianus spolu s Maximinusem abdikovali v roce 305. Zemřel v roce 309. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Diocletianus /Diocles /, římský císař, se narodil v roce 240 v chudé dalmatské rodině. Pomalu postupoval ve vojenské hierarchii až do doby, kdy ho Numerianus povýšil na velitele elitní důstojnické jednotky při císařském štábu.

V roce 284 byl svými vojáky vybrán, aby pomstil smrt Numeriana. To udělal, zabil pretoriánského prefekta Apera, který byl z vraždy Numeriana podezřelý.

Diocletianus byl provolán císařem, přijal jména Galius Aurelius Valerije, a vydal se na pochod do Evropy, kde 1. dubna 285 porazil u města Margum Numerianova staršího bratra Carina. Svého přítele Maximiana jmenoval Caesarem a rok na to ho učinil spoluvládcem v hodnosti Augusta s plnými pravomocemi.

Několik dalších se Dicletianus musel vypořádávat s intenzivními pohraničními válkami, nejprve v Poesii a Panonii. To mu vyneslo titul Germanicus Maximus. V letech 289 a 292 bojoval se Sarmaty a Saracény – arabským kmenem usedlým na Sinajském poloostrově, kteří v roce 290 vtrhli do Sýrie.

V roce 293 změnil Diocletianus duální systém vlády na tetrarchii založenou na panování podle zásluh – tento způsob správy předpokládal společné vládnutí dvou Augustů / jeho a Maximiana/ a dvou Caesarů. Těmi se stali muži podunajského původu Constantinus I. a Galerius. Každý tetrarcha měl své hlavní město, císařství bylo rozděleno mezi panovníky již dříve, ale toto nové uspořádání mělo systematičtější a rozsáhlejší charakter a Diocletianus doufal v jeho věčné trvání. Mělo uspokojit požadavky vojska a zajistit, aby společné převzetí císařského úřadu proběhlo spořádaně. I když počet vládních institucí vzrostl, tetrarchie říši formálně nerozdělila, ta zůstala i nadále jediným státním útvarem. Zákony se vydávaly jménem všech čtyř vládců.

Diocletianus byl nejvýznamnějším organizátorem na císařském trůně od dob Augustových. Zdvojnásobil počet provincií z padesáti na sto a chtěl, aby místodržící těchto rozlohou malých oblastí, neměli dostatek zdrojů nezbytných pro vyvolání vzpoury. Tento systém zahrnoval i Itálii.

Diocletianus seskupil provincie do třinácti větších celků nazvaných diecéze. Jejich vrchní správci byli podřízeni čtyřem pretoriánským prefektům. Diocletianus také řídil celkovou přestavbu císařského vojenského systému. Armáda byla rozdělena na dvě odlišné části. Jednu tvořily mobilní bojové síly a druhou pohraniční jednotky. Aby mohl Diocletianus zaplatit obrovskou vojenskou sílu – půl milionu mužů, vybíral ohromné daně od civilního obyvatelstva.

Diocletianus a jeho správci neměli dohled nad výrobními prostředky a nad úrovní výroby a spotřeby, došlo proto k ještě větší inflaci s katastrofálními následky. Tomu se již dříve snažil Diocletianus vyhnout, když v roce 294 zavedl radikální měnovou reformu a koncipoval výnos právě s ohledem na novou, pevnou měnu. Chybělo mu ale dostatečné množství čistého zlata a stříbra, aby mohl stabilizovat vztah mezi zlatými a stříbrnými mincemi na jedné straně a penězi z obecného kovu s nižší vnitřní hodnotou na straně druhé, takže ceny v hodnotách těchto méně kvalitních peněz i nadále vykazovaly znepokojivě prudký růst.
Diocletianus ale podnikl další pokus, aby zmírnil úděl daňových poplatníků, postavil proces vybírání daní na řádný základ: čtyři pretoriánští prefekti začali každoročně vydávat nové, upravené vyhlášky, sdělující státní požadavky. Daňový systém byl stejně jako v minulosti založen převážně na zemědělství. Nyní poprvé začal brát ohled na rozdílnosti ve sklizni a kvalitě půdy pomocí nové metody hodnocení. Systém v sobě ale nesl rys represivnosti, protože zdůrazňoval již stávající snahu přinutit obyvatele, aby zůstali pracovně připoutáni nastálo v místě, kde jsou úředně registrováni. Tento nátlak se rozšířil i na další generace. Velcí nájemci půdy a členové cechů a spolků, kteří nebylo spojeni se zemědělstvím, a vládní zaměstnanci všech oborů se ocitli „ zmrazeni“ v stabilních cenových a mzdových skupinách. Na papíře tak vznikl naprosto totalitní stát – i když v praxi se tato spousta předpisů a zákazů nedala vůbec provádět.

Cílem tohoto nátlaku bylo shromáždit dostatek peněz na udržování armády. Vládci museli být schopni se vypořádat s vnitřními rivaly i s vnějšími nepřáteli. O vnitřním nebezpečí se veřejně nemluvilo.

Diocletianus nařídil, aby všechny kostely a svaté knihy křesťanů byly zničeny, kněží byli zatýkáni, pokud se odmítali obětovat pohanským bohům.

Na začátku své vlády postavil Diocletianus kurii, senátní budovu vedle Fora Romana. Svůj první hlavní stan si vybudoval nikoliv v Římě, ale v Nikomedii. V Antiochii přestavěl císařský palác. Antiochie leží nyní pohřbena pod nánosem naplavenin řeky Orontes.

Diocletianus spolu s Maximinusem abdikovali v roce 305. Zemřel v roce 309.