zavřít
Dareios I.

perský velkokrál, 3. faraon 27. dynastie

Narození:
přidej datum narození,přidej místo narození
Úmrtí:
Přidej datum úmrtí  †
Znamení:
-
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

3 se líbí, 15 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Perský velkokrál Dareios I. (staropersky Dárajavauš, vládl 522–486 př. n. l.) pocházel z mladší větve achaimenovského rodu, která se od hlavní linie oddělila někdy v poslední třetině 7. století př. n. l. Jeho otcem byl Hystaspés (Vištáspa), dědem Arsamés (Aršáma) a praprapradědem Achaimenés (Hachámaniš), zakladatel dynastie. Do dějin se Dareios zapsal hlavně jako skvělý organizátor a stavebník, méně už jako zdatný vojevůdce, i když ani v tomto ohledu nebyl zdaleka neúspěšný. Převzetí vlády Dareiova cesta k moci byla všechno jiné než předem daná. Zakladatel achaimenovské říše Kýros Veliký (559–530 př. n. l.) po sobě zanechal dva dospělé syny, Kambýsa a Smerdia, a i když Dareios rovněž pocházel z vládnoucího rodu, nebylo příliš pravděpodobné, že jednou dosedne na perský trůn. Situaci mu však značně ulehčili oba královští bratři, Kýrovi dědici – první dal nejprve zavraždit druhého a sám pak zemřel bez následníka v první polovině roku 522. Ve skutečnosti bylo všechno ještě trochu složitější. Když král Kambýsés (530–522 př. n. l.) nechal Smerdia zahubit, učinil to tajně – podle řeckého dějepisce Hérodota znal pravdu jen on a dvořan, který vraždu vykonal. Tento fakt dovolil jistému mágovi jménem Gaumáta, aby se na samém sklonku Kambýsovi vlády vydával za Smerdia, syna Kýrova, a usiloval o vládu v perské říši. Gaumáta byl prý pravému Smerdiovi mimořádně podobný a nahrávaly mu i uvolněné poměry v centrální Persidě, vyvolané královou dlouholetou nepřítomností v zemi (Kambýsés po roce 526 př. n. l. odtáhl na Západ, aby si podrobil Egypt). Mágova vzpoura se klade do doby po 11. březnu 522 př. n. l., 1. července ho již uznávala celá říše včetně Babylonie a Egypta. Mezi těmito daty zemřel na následky úrazu Kambýsés, který již nestačil proti uchvatiteli zakročit. V létě toho roku vstupuje na scénu mladý, zhruba osmadvacetiletý Dareios, syn Hystaspův. Pomáhá mu přitom šest jeho druhů – Otanés (Utána), Góbryas (Gaubaruva), Intafernés (Vindafarná), Megabyxos (Bagabuchša), Hydarnés (Vidarna) a Ardumanis (Ardumaniš). Ti všichni prohlédli Gaumátův podvod a usnesli se nepravého Smerdia ztrestat. Dne 29. září 522 př. n. l. pronikli společně do pevnosti Sikajauvatiš v Médii, kde vykonali jediný myslitelný ortel – mága zavraždili. Dareios se stal novým velkokrálem a přeskočil tak vlastně v následnickém pořadí svého otce a děda, kteří byli v době převratu ještě naživu. Svůj popis událostí vtělil Dareios do několika skalních nápisů, z nichž nejznámější se dochoval nedaleko Behistunu (je psán persky, akkadsky a elamsky). Řeckou verzi podávají především Hérodotos a Ktésias. Potlačení odboje Úspěšným převratem neměl Dareios I. ještě vyhráno, protože v říši nyní vzplály četné revolty. Nejprve odpadl Elam a Babylón, kde se zmocnili vlády muži jménem Açina a Nidintubel, další nepokoje měly následovat. Za nejnebezpečnější pokládal král patrně odboj v Babylóně, neboť se tam vypravil osobně. Jeho vojsko bez potíží překročilo Tigris, porazilo Nidintubela u Zazána při Eufratu a koncem roku 522 př. n. l. opanovalo Babylón. Açinovu vzpouru zatím zlikvidovali Dareiovi velitelé. V Elamu se však situace ani poté neuklidnila. Jakýsi Martija zde usiloval o vládu a teprve Dareiovy hrozby Elamity přiměly, aby Martiju ještě před příchodem královského vojska zabili. Mnohem vážněji se už vyvíjela vzpoura v Médii, vedená Fravartišem, protože se k ní připojila většina médských jednotek ve vojsku. Dareios neměl na vybranou – musel Fravartiše stůj co stůj porazit, jinak by ztratil kontrolu nad centrálními oblastmi říše. Naštěstí pro něj skončila bitva u Kunduru Fravartišovým útěkem, čímž uhaslo další ohnisko odporu. V průběhu roku 521 př. n. l. zasahoval Dareios ještě v Arménii, Sagartii a dokonce i ve vlastní Persidě, kde revoltoval jistý Vahjazdáta, další falešný Smerdis. Všechna tato pozdvižení však skončila vítězstvím královských jednotek a popravami odbojníků. Když Dareios v závěru roku potlačil i novou vzpouru v Babylóně zorganizovanou Arménem Arachou, rozhostil se v říši konečně klid. Dareios prosadil svou autoritu ve všech zemích, jež kdysi spravoval Kambýsés. Dobyvačná tažení Achaimenovská monarchie, kterou Dareios koncem roku 521 př. n. l. ovládl, byla rozlehlým státním útvarem, vůbec největším, jaký do té doby na Předním východě vznikl. Perské državy se táhly od Egypta a Malé Asie na Západě až k hranicím dnešního Afghánistánu a od toku Amu Darji až po Perský záliv. Z dnešního pohledu by se mohlo zdát pošetilé už tak těžko ovladatelný stát dále rozšiřovat. Starověké říše však ke svému „životu“ potřebovaly expanzi, protože jen tak se dal udržovat respekt vůči královské moci, poslušnost vazalů a koneckonců i „ekonomická stabilita.“ Výboje znamenaly příliv otroků z dobytých území, rozšíření obchodních kontaktů a v neposlední řadě i odměny pro vojsko a dvořany, jimiž si král vykupoval jejich loajalitu. Není tedy příliš překvapivé, že jakmile to poměry dovolily, přistoupil k výbojným tažením i Dareios. Jeho politika byla relativně úspěšná na Východě, kde „milostí Ahuramazdovou“ posunul perské panství až k hranicím Indie. Naproti tomu na Západě se mu podařilo dosáhnout jen dočasných nebo vůbec žádných zisků. Začalo to již tažením proti nomádským Skythům, etniku íránského původu, které obývalo kraje mezi Dunajem a Donem na dnešní Ukrajině. Dareios se proti nim vypravil kolem roku 513 př. n. l., a třebaže pronikl hluboko do jejich území, nedokázal je přimět k rozhodující bitvě. Nakonec raději odtáhl, aby se příliš nevzdálil od svých základen a zásobovacích tras. Daleko hůře skončila konfrontace s řeckými městskými státy, i když to tak zpočátku vůbec nevypadalo. Prapůvod konfliktu sahá až do časů Kýra Velikého, kdy Peršané ovládli mnoho řeckých osad v Malé Asii, stojících do té doby pod vlivem Kroisovy lýdské říše. Achaimenovská správa se sice vyznačovala mírností a tolerancí, řada objektivních i subjektivních příčin však maloasijské Řeky stavěla proti novým pánům – to v letech 500/499 př. n. l. vedlo k tzv. iónskému povstání obchodních osad. Peršané odboj potlačovali několik let, dokonce kvůli němu zbudovali zbrusu nové válečné loďstvo. Když byl konečně obnoven pořádek, Dareios se rozhodl kout železo, dokud je žhavé, a podmanit si i dosud nezávislé evropské Řecko, jehož samostatnost mohla podněcovat perské poddané k dalším revoltám. Jako záminka mu posloužil fakt, že povstání v Malé Asii podporovala dvě města v Evropě: Eretrie a Athény. Válka nezačala příliš slibně – perské loďstvo ztroskotalo v roce 492 př. n. l. u Athosu a vojsko se zapletlo do bojů s Thráky. Dareios musel urychleně zorganizovat výpravu novou, aby před soupeřem neztratil tvář. Při ní Peršané dobyli Eretrie a její obyvatelstvo deportovali do Elamu, střetnutí s Athéňany však pro ně dopadlo špatně – zkušený vojevůdce Miltiadés porazil a zahnal na útěk jejich vojsko u Marathónu (490 př. n. l.). Přestože bitva neznamenala z vojenského hlediska žádnou katastrofu, velmi posílila řecké sebevědomí, což mělo mít v budoucnu vážné následky. Dynastická dilemata Dareios již nebyl schopen v evropském Řecku znovu zakročit, i když se s přípravami na trestnou expedici začalo téměř okamžitě. Zabránily mu v tom nepokoje v Egyptě a později i nemoc a smrt (v listopadu 486 př. n. l.). Válku s Řeky musel chtě nechtě odkázat svému nástupci. Ale kdo tímto nástupcem má být? Nejstarší Dareiův syn Artabazanés, jehož matkou byla dcera jednoho z účastníků převratu proti Gaumátovi, měl pocit, že právo prvorozenectví hovoří jasně. Mladší syn Xerxés zase tvrdil, že jeho k vládě předurčuje urozenější původ – byl synem Atossy, dcery Kýra Velikého. Kromě toho je prý Artabazanés vlastně synem soukromníka, protože v době jeho narození Dareios ještě nebyl králem. Patrně pod vlivem Atossiným se Dareios přiklonil na stranu prince Xerxa a designoval ho za svého nástupce. Šlo o jedno z jeho málo šťastných rozhodnutí, i když nevíme, jak by vypadala vláda Artabazanova. Xerxés měl ale na každý pád příliš vrtkavou povahu, aby mohl řádně vládnout, o úspěšném potlačení řeckých rebelů ani nemluvě. Stavební a správní činnost Svému otci se Xerxés vyrovnal snad jen v oblasti stavebních aktivit, což nás dovádí k tomu, abychom se na Dareiovu vládu podívali z jiného úhlu. Dareios byl nepochybně velký budovatel. V Susách, někdejší metropoli Elamu, nechal na umělé terase zřídit palác, jehož hlavní sál podepíralo 72 sloupů. Jihozápadně od Pasargad, korunovačního města říše založeného Kýrem Velikým, vytyčil kolem roku 515 př. n. l. obvod nové rezidence, později zvané Persepolis (Pársa). Ta se během krátké doby stala administrativním centrem státu, místem, kde byly mj. uchovávány královské letopisy (zhruba něco jako archiv). O četných nápisech oslavujících krále a jeho činy již byla řeč. Dareios také postavil slavnou královskou cestu spojující Susy se Sardami v Malé Asii. Byla dlouhá 2700 kilometrů, stálo u ní 111 přepřahacích stanic a královští poslové byli schopni doručit zprávu z jednoho konce na druhý již za šest dní. Při tehdejších komunikačních možnostech to zní téměř neuvěřitelně. Bez povšimnutí nebyly ponechány ani správní a hospodářské záležitosti. Svou říši král nově rozčlenil do čtyřiadvaceti satrapií v čele s místodržiteli neboli „ochránci země“ (staropersky chšaçapávan, odtud řecké satrapa). Lepšímu obchodování měla napomoci ražba mincí, k níž Peršané přistoupili podle lýdského vzoru (tehdy to byla žhavá novinka). Mince dostaly od Řeků název dareiky (z perského daranijam = zlato), vážily něco přes osm gramů a byl na nich portrét krále s lukem v ruce. Dareios pochopitelně zasáhl i do dalších oblastí společenského života (navázal například na snášenlivou náboženskou politiku Kýra Velikého), na celkové bilanci jeho vlády to však už nic nemění. Přes drobné nezdary na Západě po sobě zanechal silnou monarchii, která prakticky v nezměnených hranicích přečkala ještě sto padesát let. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Perský velkokrál Dareios I. (staropersky Dárajavauš, vládl 522–486 př. n. l.) pocházel z mladší větve achaimenovského rodu, která se od hlavní linie oddělila někdy v poslední třetině 7. století př. n. l. Jeho otcem byl Hystaspés (Vištáspa), dědem Arsamés (Aršáma) a praprapradědem Achaimenés (Hachámaniš), zakladatel dynastie. Do dějin se Dareios zapsal hlavně jako skvělý organizátor a stavebník, méně už jako zdatný vojevůdce, i když ani v tomto ohledu nebyl zdaleka neúspěšný.

Převzetí vlády
Dareiova cesta k moci byla všechno jiné než předem daná. Zakladatel achaimenovské říše Kýros Veliký (559–530 př. n. l.) po sobě zanechal dva dospělé syny, Kambýsa a Smerdia, a i když Dareios rovněž pocházel z vládnoucího rodu, nebylo příliš pravděpodobné, že jednou dosedne na perský trůn. Situaci mu však značně ulehčili oba královští bratři, Kýrovi dědici – první dal nejprve zavraždit druhého a sám pak zemřel bez následníka v první polovině roku 522.

Ve skutečnosti bylo všechno ještě trochu složitější. Když král Kambýsés (530–522 př. n. l.) nechal Smerdia zahubit, učinil to tajně – podle řeckého dějepisce Hérodota znal pravdu jen on a dvořan, který vraždu vykonal. Tento fakt dovolil jistému mágovi jménem Gaumáta, aby se na samém sklonku Kambýsovi vlády vydával za Smerdia, syna Kýrova, a usiloval o vládu v perské říši. Gaumáta byl prý pravému Smerdiovi mimořádně podobný a nahrávaly mu i uvolněné poměry v centrální Persidě, vyvolané královou dlouholetou nepřítomností v zemi (Kambýsés po roce 526 př. n. l. odtáhl na Západ, aby si podrobil Egypt). Mágova vzpoura se klade do doby po 11. březnu 522 př. n. l., 1. července ho již uznávala celá říše včetně Babylonie a Egypta. Mezi těmito daty zemřel na následky úrazu Kambýsés, který již nestačil proti uchvatiteli zakročit.

V létě toho roku vstupuje na scénu mladý, zhruba osmadvacetiletý Dareios, syn Hystaspův. Pomáhá mu přitom šest jeho druhů – Otanés (Utána), Góbryas (Gaubaruva), Intafernés (Vindafarná), Megabyxos (Bagabuchša), Hydarnés (Vidarna) a Ardumanis (Ardumaniš). Ti všichni prohlédli Gaumátův podvod a usnesli se nepravého Smerdia ztrestat. Dne 29. září 522 př. n. l. pronikli společně do pevnosti Sikajauvatiš v Médii, kde vykonali jediný myslitelný ortel – mága zavraždili. Dareios se stal novým velkokrálem a přeskočil tak vlastně v následnickém pořadí svého otce a děda, kteří byli v době převratu ještě naživu. Svůj popis událostí vtělil Dareios do několika skalních nápisů, z nichž nejznámější se dochoval nedaleko Behistunu (je psán persky, akkadsky a elamsky). Řeckou verzi podávají především Hérodotos a Ktésias.

Potlačení odboje
Úspěšným převratem neměl Dareios I. ještě vyhráno, protože v říši nyní vzplály četné revolty. Nejprve odpadl Elam a Babylón, kde se zmocnili vlády muži jménem Açina a Nidintubel, další nepokoje měly následovat. Za nejnebezpečnější pokládal král patrně odboj v Babylóně, neboť se tam vypravil osobně. Jeho vojsko bez potíží překročilo Tigris, porazilo Nidintubela u Zazána při Eufratu a koncem roku 522 př. n. l. opanovalo Babylón. Açinovu vzpouru zatím zlikvidovali Dareiovi velitelé.

V Elamu se však situace ani poté neuklidnila. Jakýsi Martija zde usiloval o vládu a teprve Dareiovy hrozby Elamity přiměly, aby Martiju ještě před příchodem královského vojska zabili. Mnohem vážněji se už vyvíjela vzpoura v Médii, vedená Fravartišem, protože se k ní připojila většina médských jednotek ve vojsku. Dareios neměl na vybranou – musel Fravartiše stůj co stůj porazit, jinak by ztratil kontrolu nad centrálními oblastmi říše. Naštěstí pro něj skončila bitva u Kunduru Fravartišovým útěkem, čímž uhaslo další ohnisko odporu.

V průběhu roku 521 př. n. l. zasahoval Dareios ještě v Arménii, Sagartii a dokonce i ve vlastní Persidě, kde revoltoval jistý Vahjazdáta, další falešný Smerdis. Všechna tato pozdvižení však skončila vítězstvím královských jednotek a popravami odbojníků. Když Dareios v závěru roku potlačil i novou vzpouru v Babylóně zorganizovanou Arménem Arachou, rozhostil se v říši konečně klid. Dareios prosadil svou autoritu ve všech zemích, jež kdysi spravoval Kambýsés.

Dobyvačná tažení
Achaimenovská monarchie, kterou Dareios koncem roku 521 př. n. l. ovládl, byla rozlehlým státním útvarem, vůbec největším, jaký do té doby na Předním východě vznikl. Perské državy se táhly od Egypta a Malé Asie na Západě až k hranicím dnešního Afghánistánu a od toku Amu Darji až po Perský záliv. Z dnešního pohledu by se mohlo zdát pošetilé už tak těžko ovladatelný stát dále rozšiřovat.

Starověké říše však ke svému „životu“ potřebovaly expanzi, protože jen tak se dal udržovat respekt vůči královské moci, poslušnost vazalů a koneckonců i „ekonomická stabilita.“ Výboje znamenaly příliv otroků z dobytých území, rozšíření obchodních kontaktů a v neposlední řadě i odměny pro vojsko a dvořany, jimiž si král vykupoval jejich loajalitu. Není tedy příliš překvapivé, že jakmile to poměry dovolily, přistoupil k výbojným tažením i Dareios.

Jeho politika byla relativně úspěšná na Východě, kde „milostí Ahuramazdovou“ posunul perské panství až k hranicím Indie. Naproti tomu na Západě se mu podařilo dosáhnout jen dočasných nebo vůbec žádných zisků. Začalo to již tažením proti nomádským Skythům, etniku íránského původu, které obývalo kraje mezi Dunajem a Donem na dnešní Ukrajině. Dareios se proti nim vypravil kolem roku 513 př. n. l., a třebaže pronikl hluboko do jejich území, nedokázal je přimět k rozhodující bitvě. Nakonec raději odtáhl, aby se příliš nevzdálil od svých základen a zásobovacích tras.

Daleko hůře skončila konfrontace s řeckými městskými státy, i když to tak zpočátku vůbec nevypadalo. Prapůvod konfliktu sahá až do časů Kýra Velikého, kdy Peršané ovládli mnoho řeckých osad v Malé Asii, stojících do té doby pod vlivem Kroisovy lýdské říše. Achaimenovská správa se sice vyznačovala mírností a tolerancí, řada objektivních i subjektivních příčin však maloasijské Řeky stavěla proti novým pánům – to v letech 500/499 př. n. l. vedlo k tzv. iónskému povstání obchodních osad.

Peršané odboj potlačovali několik let, dokonce kvůli němu zbudovali zbrusu nové válečné loďstvo. Když byl konečně obnoven pořádek, Dareios se rozhodl kout železo, dokud je žhavé, a podmanit si i dosud nezávislé evropské Řecko, jehož samostatnost mohla podněcovat perské poddané k dalším revoltám. Jako záminka mu posloužil fakt, že povstání v Malé Asii podporovala dvě města v Evropě: Eretrie a Athény.

Válka nezačala příliš slibně – perské loďstvo ztroskotalo v roce 492 př. n. l. u Athosu a vojsko se zapletlo do bojů s Thráky. Dareios musel urychleně zorganizovat výpravu novou, aby před soupeřem neztratil tvář. Při ní Peršané dobyli Eretrie a její obyvatelstvo deportovali do Elamu, střetnutí s Athéňany však pro ně dopadlo špatně – zkušený vojevůdce Miltiadés porazil a zahnal na útěk jejich vojsko u Marathónu (490 př. n. l.). Přestože bitva neznamenala z vojenského hlediska žádnou katastrofu, velmi posílila řecké sebevědomí, což mělo mít v budoucnu vážné následky.

Dynastická dilemata
Dareios již nebyl schopen v evropském Řecku znovu zakročit, i když se s přípravami na trestnou expedici začalo téměř okamžitě. Zabránily mu v tom nepokoje v Egyptě a později i nemoc a smrt (v listopadu 486 př. n. l.). Válku s Řeky musel chtě nechtě odkázat svému nástupci. Ale kdo tímto nástupcem má být?

Nejstarší Dareiův syn Artabazanés, jehož matkou byla dcera jednoho z účastníků převratu proti Gaumátovi, měl pocit, že právo prvorozenectví hovoří jasně. Mladší syn Xerxés zase tvrdil, že jeho k vládě předurčuje urozenější původ – byl synem Atossy, dcery Kýra Velikého. Kromě toho je prý Artabazanés vlastně synem soukromníka, protože v době jeho narození Dareios ještě nebyl králem.

Patrně pod vlivem Atossiným se Dareios přiklonil na stranu prince Xerxa a designoval ho za svého nástupce. Šlo o jedno z jeho málo šťastných rozhodnutí, i když nevíme, jak by vypadala vláda Artabazanova. Xerxés měl ale na každý pád příliš vrtkavou povahu, aby mohl řádně vládnout, o úspěšném potlačení řeckých rebelů ani nemluvě.

Stavební a správní činnost
Svému otci se Xerxés vyrovnal snad jen v oblasti stavebních aktivit, což nás dovádí k tomu, abychom se na Dareiovu vládu podívali z jiného úhlu. Dareios byl nepochybně velký budovatel. V Susách, někdejší metropoli Elamu, nechal na umělé terase zřídit palác, jehož hlavní sál podepíralo 72 sloupů. Jihozápadně od Pasargad, korunovačního města říše založeného Kýrem Velikým, vytyčil kolem roku 515 př. n. l. obvod nové rezidence, později zvané Persepolis (Pársa). Ta se během krátké doby stala administrativním centrem státu, místem, kde byly mj. uchovávány královské letopisy (zhruba něco jako archiv). O četných nápisech oslavujících krále a jeho činy již byla řeč.

Dareios také postavil slavnou královskou cestu spojující Susy se Sardami v Malé Asii. Byla dlouhá 2700 kilometrů, stálo u ní 111 přepřahacích stanic a královští poslové byli schopni doručit zprávu z jednoho konce na druhý již za šest dní. Při tehdejších komunikačních možnostech to zní téměř neuvěřitelně.

Bez povšimnutí nebyly ponechány ani správní a hospodářské záležitosti. Svou říši král nově rozčlenil do čtyřiadvaceti satrapií v čele s místodržiteli neboli „ochránci země“ (staropersky chšaçapávan, odtud řecké satrapa). Lepšímu obchodování měla napomoci ražba mincí, k níž Peršané přistoupili podle lýdského vzoru (tehdy to byla žhavá novinka). Mince dostaly od Řeků název dareiky (z perského daranijam = zlato), vážily něco přes osm gramů a byl na nich portrét krále s lukem v ruce.

Dareios pochopitelně zasáhl i do dalších oblastí společenského života (navázal například na snášenlivou náboženskou politiku Kýra Velikého), na celkové bilanci jeho vlády to však už nic nemění. Přes drobné nezdary na Západě po sobě zanechal silnou monarchii, která prakticky v nezměnených hranicích přečkala ještě sto padesát let.