Constantius III., římský spolucísař, se narodil v Naissu / Niš /. Byl Honoriovým nejvyšším vojenským velitelem a v letech 411 až 421 byl prakticky vládce západního císařství.

Začal svou politickou kariéru brzy po tom, co Alarich v roce 410 vyplenil Řím a kdy Constantinus III. a jeho syn Constans zjistili, že Gerontius, jejich generál v Hispánii, se od nich odtrhl a dosadil v zemi na trůn jiného císaře, Maxima.

Gerontius ustoupil do Galie, ale Constantius odjel z Itálie do Arelate a donutil Geronta, aby se vrátil na svou základnu v Hispánii. Pak pokračoval proti Constantinovi III. do Arelate a postaral se o jeho pád i smrt.

V roce 411 se v galských a germánských provinciích objevil další uzurpátor Jovinus. Constantius se s ním ani nepokusil vypořádat a hlavně proto, že musel zakročit proti jinému rebelovi, Heraclianovi v Africe.

Jovinus padl, ale jeho přívrženci Burgundové se nedali ze země vyhnat, a v roce 413 jim bylo dovoleno založit u Rýna vlastní království s hlavním městem Borbetomagus / Worms /.

O pád Jovia se zasloužili Vizigóti pod vedením Ataulfa, který si směl za svou pomoc vytvořit v jihozápadní Galii vlastní federovaný stát. Vzepřel se ale císaři i Constantiovi a odmítl vrátit Honorovu nevlastní sestru Gallu Placidii, se kterou se v roce 414 proti její vůli oženil.

Rok po zavraždění Ataulfa jeho bratr Pallia odevzdal Placidii Římanům výměnou za velkou dodávku obilí. Po pěti letech strávených mezi Vizigóty se vrátila do Itálie a dala se přemluvit, aby se stala Constantiovou manželkou a to 1. ledna 417 v den, kdy se Constantius stal podruhé konzulem.

Když se Vizigóti zasloužili o potlačení barbarských nepřátel Říma v Hispánii, Constantius povolal Palliu do Galie, kde mohl v roce 428 obnovit svůj federální stát ještě ve větším rozsahu, než dříve, s Tolosou / Toulouse / jako hlavním městem.

Honorius, nepochybně z Constantiovy iniciativy, vyhlásil decentralizaci císařských pravomocí v Galii a zřídil v Arelate regionální shromáždění a správu, ve kterých měli zasedat Římané i Vizigóti. Toto opatření se ale nikdy nerealizovalo.

Deset let byl Constantinus III. na západě skutečným vládcem a čtyři roky císařovým švagrem. Teprve v této době se dal Honorius přesvědčit, aby ho prohlásil spoluAugustem v západním císařství jako třetího Konstantina v této hodnosti.

Placidia, porodila Konstantinovi dvě děti a byla také povýšena na Augustu.

Východní císař Theodosius II. odmítl uznat nové postavení Placidie i jejího manžela. Constantina to rozzuřilo a řekl, že si uznání vynutí silou. Možnost spoluvládce mezi východem a západem – jediná cesta, která by mohla zachránit císařství – se oddálila.

Constantinus onemocněl a po sedmi měsících společné vlády zemřel. Říkal se , že nové postavení císaře spíše nudilo, protože nemohl přicházet a odcházet jak se mu zlíbilo. Také prý úspěšně odolával finančním lákadlům a to až do posledního období svého života, kdy se začal chovat chamtivě a lichvářsky, takže jeho popularita poklesla.

Constantinus měl velké oči, dlouhou šíji a širokou lebku, na koni se předkláněl daleko přes jeho krk. Na hostinách a ve společnosti byl uvolněný a duchaplný, že mohl soutěžit s komedianty, kteří před ním vystupovali.